Motol Pelicans vs. Hock'efrei Paris

Patoly se nelekejme,
na množství nehleďme,
Pelikány v srdci mějme,
pro ně a s nimi bojujme!
A před nepřáteli neutíkejme!

Tak takto nás mobilizoval na třeťácké facebookové skupině náš hlavní kotelník Honza Kasl. Mé poslední zbabělecké tendence byly rozpráženy na cimpr dr. Campr a na čtvrteční večer jsem si do kalendáře zapsal tučnými písmeny: HOKEJ S FRANTÍKAMA. Hned po vstupu na stadion člověku muselo být jasné, že tenhle zápas nebude jen tak nějaké běžné ligové šolichání proti klukům z Dolní Mokré. Pelikáni byli zatím zrakům diváků skryti ve své šatně, nicméně po tribuně už lítaly velmi půvabné (damnnn...) pelikánky, které rozhodně nechtěly podcenit ono okřídlené: láska prochází žaludkem, a tak všem divákům nachystaly opravdu královské pohoštění (jakože nechtěl jsem to tu vypisovat, ale bramboráčky, jednohubky, sýrové roládky, čokomuffiny... ještěže nedržím tu vychvalovanou všeúzdravnou ketodietu). Nezapomnělo se ani na dodávku tekutin, zejména pro Čechy bylo připraveno pivo, Francouzi pak jistě ocenili víno, byť v podobě fortelného českého svařáčku. Nutno dodat, že dle mé zkušenosti bylo nejlepší ocenit oboje!

Zatímco jsem vychutnával kvalitně připravený svařák, vrhli se na led hráči v černo-červených dresech s ptákem – pelikánem, tedy Motol Pelicans. Po nich vybruslili hráči v absolutně jiných černo-červených dresech s ptákem – orlem, tedy Hock'efrei. Avšak pravověrného pelikánského fanouška přeci nic zmást nemůže, jelikož se orientuje zejména podle nasazovaných lajen a na kluky pokřikuje jménem dle čísla, které vidí na drese. A jelikož jsme tam byli pravověrní všichni, neshledal jsem na tvářích diváků byť sebemenší zmatení.

Hráči začali divoce bušit hokejkami do ledu. Pokud se o hokej nezajímáte tolik, jako já, tak by vám mohl ujít smysl této předzápasové tradice, rád vám to tedy vysvětlím Při takzvnaném „úvodním bušení“ jde hlavně o to, aby se vyzkoušela kvalita ledu... Uznejte, přeci jen nemůžete na sklonku dubna lehkomyslně počítat s tím, že bude led stoprocentní. Po tom, co si kapitán Pelikánů Kuba Mlčoch slastně pomlasknul nad kvalitou kluziště, bylo na řadě rozstřílení. V tento moment si neodpustím malé zamyšlení. Nechápu, jak je možné, že většina fanoušků nevěnuje této části hry větší pozornost, a místo toho si jde třeba odskočit a nebo zabíjí čas tlacháním s kamarády. Vždyť jde o tu nejzajímavější část hry! Kdy se vám podaří vidět během dvou tří minut desítky střel na bránu, tolik brankářských zákroků, z každé druhé střely gól... K tomu ještě na obou stranách kluziště! Neskutečné... Kdybych to měl k něčemu přirovnat, je to asi jako mít na dosah ruky baterie králička Duracella na speedu, ale místo toho se rozhodnout počkat na obyčejné baterie se standartní výdrží, pfff.

I když, tohle utkání až zas tak standartně-baterijní nebylo. Někteří hráči na straně Pelikánů zřejmě zapomněli, že úvodní rozstřílení už skončilo, a tak sázeli svému soupeři jeden gól za druhým, jako by se nechumelilo (teda, ono se nechumelilo, takže vlastně v pořádku). Asi až po půlce první třetiny si uvědomili, že přeci jen nesmí být na své kolegy ze země, kde hokej ještě nemá vypěstovanou takovou tradici, tak tvrdí, a trochu zvolnili. I když možná vůbec ne, abych se přiznal, soudím tak pouze podle výsledkové tabule, kde se toho krom časomíry moc nepohlo. V danou chvíli jsem se spíše věnoval domlouvání nových sloganů s vrchním kotelníkem. Bohužel můj nápad na pokřik: Rubyyyyy! Meeeerde!, se kvůli absenci hráče jménem Ruby na pelikánské straně a tudíž i nízkému povzbuzovacímu potenciálu neujal. Obrátil jsem tedy svou pozornost opět ke hře.

Dál to šlo ráz naráz, Francouzi se po přestávce vzchopili a ukázali, že i oni dokáží vstřelit nejednu branku. Další skandování: Pány z Motola nikdo nezdolá! a nebo taky: Když já řeknu Motol, vy řeknete Pelicans! a než se člověk nadál, byl konec a na tabuli svítil výsledek Pelicans 10 : Hock'efrei 5. Vyhráli jsme! Podle starých dobrých zvyků tedy započaly bujaré oslavy zaslouženého vítězství, které se plynule přesunuly o patro výš do pizzerie na afterpárty. Ale to už je zas úplně jiná pohádka, tak třeba příště, milé děti. Jo sakryš, vlastně. Ano! Příště, tedy ve čtvrtek 2. května se hraje Charles Cup, kde se naši kluci utkají s Trimedem a také s přírodovědou. Tak doražte a nebudete si pak muset číst moje reportážní výplody, když u toho budete naživo!

autor: Richard Boček
foto: Jan Fluger