Kristýna Jašková: Člověk by neměl žít představy někoho jiného

Omlouvám se, ale netaktně začnu otázkou, jak došlo k tomu, že jsi se ve třiceti letech rozhodla studovat medicínu?

Já jsem už od mala snila o tom, že budu studovat medicínu. Měla jsem tehdy takový krásný dětský atlas lidského těla, který jsem si pořád prohlížela. Moji rodiče mě ale viděli spíše jako budoucí ekonomku, a tak jsem po základní škole šla na ekonomickou střední. V patnácti letech si člověk svou ještě neprosadí a pak už mi moc možností nezbývalo. Ekonomická vysoká škola mě ale vůbec nelákala, a tak jsem se raději rozhodla ihned pracovat. Sen o studiu medicíny mě ovšem neopouštěl a pořád jsem tak nějak toužila se po této cestě vydat. Obecně si dnes už myslím, že nikdy není pozdě začít a pokud to člověk opravdu chce, tak by si za tím měl jít téměř v jakémkoli věku. U mě první záchvěv změnit svou situaci přišel před čtyřmi roky, kdy jsem dokonce začala chodit na přípravný kurz, ale nakonec jsem to sama vzdala.

Proč?

Hrálo tam roli asi více faktorů, ale tím hlavním bylo mé předešlé zaměření v ekonomickém směru a do jisté míry také vliv rodičů. Je ohromně těžké jen tak ve svém životě přehodit výhybku a jít dělat něco úplně jiného. Člověk, co se v daném prostředí nepohybuje, ani pořádně neví, kde může čerpat informace, na co se dá spolehnout a jak má vlastně s přípravou začít. Já jsem to tehdy navíc asi přehnala se sháněním materiálů. Najednou jsem měla doma mraky knih, všeho nad hlavu a přišlo mi, že není v mých možnostech to zvládnout. Hodně mě navíc děsila fyzika, protože jsem jí na střední neměla a ze základní školy jsem si pamatovala jen ty nejtriviálnější základy.

Co tě tedy nakonec přimělo změnit rozhodnutí?

Nebyl asi jeden určitý moment. Obrovskou roli hrálo to, že jsem si postupně začala zařizovat život po svém. Naučila jsem se věřit svému úsudku a svým schopnostem a hlavně jsem si chtěla konečně začít žít zcela podle svých představ. Asi jsem potřebovala trochu dospět, i když nevím, jestli bych se v tuhle chvíli označila úplně za dospělou (smích). Člověk by měl prostě dělat to, co chce sám a ne žít představy někoho jiného. Rozhodla jsem se tedy, že tu medicínu přeci jenom zkusím, ale vezmu to za opačný konec než tenkrát. Kvůli strachu z fyziky jsem začala chodit na doučování k jedné studentce medicíny na naší fakultě, která mě perfektně připravila a s kterou jsem rovněž konzultovala spoustu věcí o studiu medicíny obecně. Už jsem se nenechala zahltit materiály a vycházela jsem raději z gymnaziálních maturitních otázek. Postupně jsem se tak doučila, co jiní probrali na gymplu, a tak jsem tady.

Čím ses tedy předtím živila?

Tak různě. Vystřídala jsem více povolání. Pracovala jsem například v pojišťovnách, kde jsem byla třeba produktový manager nebo se věnovala internímu marketingu. Pracovala jsem i v IT firmě, vyzkoušela si práci pro německou společnost a obchodovala v němčině. Bylo toho opravdu hodně... Když jsem teď byla na pojišťovně a viděla ty pracovníky u počítačů, tak jsem si opět vnitřně potvrdila, že jsem udělala správné rozhodnutí. V tuto chvíli pracuji jen, když mi to čas dovolí. Prváku bych se opravdu chtěla věnovat na plný úvazek. Něco jsem si vydělala přes léto a nemusím to tak v tuhle chvíli příliš řešit. Navíc nemám děti, jen tři činčiláky. Později bych si už nějakou pravidelnou brigádu našla ráda a věřím, že s mým pestrým životopisem se někde upíchnu.

Myslíš, že po takové anabázi máš ke studiu jiný přístup než tvoji spolužáci?

Určitě. Už mám trochu jiný náhled na studium, než jsem měla sama dříve a než mají asi někteří studenti. Z mého úhlu pohledu, jsem ráda tam, kde jsem, záleží mi na škole a nechci to nějak ošidit. Je to pro mě velká změna a asi to bude velice náročné, ale věřím, že na tom nakonec vydělám, i když třeba známky zatím až tak skvostné nebudou. Navíc mě to hrozně baví. Pro mě je to zkrátka velká investice času i peněz a já jí nechci promarnit.

Čím tě zlákala naše fakulta?

Těch faktorů bylo více. Já mám sice dvě kamarádky na medicíně, ale jedna studuje na Dvojce, druhá na Trojce a obě samozřejmě do krve vychvalují tu svojí fakultu, takže jsem si musela najít vlastní cestu. Dokud se na to díváš zvnějšku a nestuduješ, tak se to posuzuje těžko. Úspěšní svou fakultu velebí. Ti na druhém konci zase nadávají. Musíš si to nějak v hlavě srovnat sám. Svou roli hrála určitě pověstná přátelská atmosféra naší fakulty. Velmi kladný dojem na mě udělal den otevřených dveří i samotné přijímací řízení.

Omladilo tě, že jsi najednou obklopena lidmi, co jim ještě často ani není dvacet?

Já jsem sama sebe nikdy úplně neřadila tam, kam mě řadilo datum v občance. Pořád ohromně ráda trávím čas někde ve společnosti, i když jsou určitě chvíle, kdy si jen tak sama někam zalezu jako správná třicátnice. Na druhou stranu mi teď kamarádky říkají, že je to se mnou ještě horší. Třeba Dobronice byly naprosto vynikající a ten běh... Jen nejsem příliš party typ, tak jsem se musela v tomto ohledu poněkud překonat. Náš sedmý kruh je samozřejmě ze všech nejlepší. Akorát tam jsme čtyři Kristýny a aby nás rozlišili, tak nám dali přezdívky: Slovenská, Ruská, Vysoká a Stará.

A ty jsi Vysoká, předpokládám...

Samozřejmě. (smích) Zkusila jsem navrhnout, jestli bych nemohla být třeba Rozumná Kristýna, ale to nějak neprošlo. Obvykle mi ale můj věk nikdo netipuje.

Bylo obtížné stát se opět studentkou?

Je pravda, že jsem se skutečně dlouho nic neučila a bylo tak opravdu poněkud náročné s tím opět začít. Na druhou stranu mě zatím všechno moc baví, a tak to jde hned o moc líp. Myslím si, že za svými spolužáky příliš nezaostávám...

Hodláš se i více zapojit do studentských aktivit?

Zatím se stále spíše rozkoukávám, ale určitě mě to láká. Už jsem vyzkoušela Nemocnici pro medvídky a to bylo skvělé. Nejvíce mě ovšem láká projekt Prsa Koule, který jsem sledovala ještě před tím, než jsem se na medicínu dostala. Obecně si mysím, že je prevence hrozně důležitá a akce jako tato nebo Světový den diabetu jsou ohromně prospěšné.

Láká tě i nějaký konkrétní obor?

Já bych chtěla být chirurg. Snad dokonce i kardiochirurg. Mám totiž jednoho svého oblíbence v tomto oboru a i když je velice těžké pro ženu v této sféře vyniknout, třeba budu jednou z mála žen, které se to podaří. Uvidíme. To je však ještě daleká budoucnost.

Atestace z chirurgie může trvat i poměrně dlouho. Nebojíš se toho?

Nebojím. Tuhle fázi už zkrátka nevnímám jako studium. To už bude práce, byť mě třeba nepustí ke všemu. Budu normálně pracovat a pak složím zkoušku. Nic víc. Prostě si půjdu za svým. Jako teď.