Hlavní » Články » Kdo přežije: Edice Dobronice

Kdo přežije: Edice Dobronice

Je to bezdomovec? Je to šlapka? Ne, jsem to já, nemocná a nevyspalá tu sedím na nádraží uprostřed lotyšské tajgy a lituju svých životních rozhodnutí. Ahoj, jmenuju se Alina a tohle je můj příběh...

Začalo to, když jsem se narodila. Bylo to v úterý, ten stejný den, co se anesteziologovi přiřazenému k císaři mé mámy též narodilo dítě. Každopádně to znamenalo, že tehdy na sále nebyl opilý jen můj táta. Je něco z toho pravda? Kdo ví. Není to ale vůbec důležité. Přesuneme se nyní 18 let dopředu.

DEN PRVNÍ

Opatov, zastávka směrem na Litochlebské náměstí. Jsem tu sama, z kruhu nikoho neznám. V rukou držím uvítací letáček a snažím se potlačit narůstající vlnu nervozity. Jeďte do Dobronic, říkali. Bude to sranda, říkali. Tak určitě. Že se proste neseberu a neodej... hele! Známý obličej! To je ten fajn kluk z přijímaček! My jsme ve stejným kruhu? Ehehé! Tak to jo! Jedeme do Dobronic!

Úvodní seznamování s kruhem probíhá hladce, vypadá to, že představovací hry si užíváme všichni přibližně stejně – to jest vůbec, ale jinak to nejde. Zjišťuju, že si navzájem fakt rozumíme a nadcházející studium mi přestává připadat tak strašidelné.

Se stmíváním přichází čas na přednášky od zástupců vedení fakulty (přijel pan děkan!) a profesorského sboru, již nás dorazili přivítat a obeznámit s průběhem studia na dvojce. (Doteď popravdě nevím, zda mě to, co jsem se tam tehdy dozvěděla, spíše uklidnilo nebo vyděsilo... nicméně jsem rozhodně ocenila, že první kontakt s našimi budoucími vyučujícími proběhl v méně oficiálním prostředí – člověk se jich potom tolik neobává.)

Po přednáškách přichází na řadu večeře a první ze dvou dobronických bojovek. Tu jsme teda nevyhráli, a to i přesto, že naše feministická pyramida byla náramně povedená. Co naděláš. Noc je ještě mladá a my míříme k táboráku, kamarád má kytaru a já ve svém novém kelímku s pelikánem namixovaný drinčík, takže spokojenost. (Co přesně se událo poté pro mne zůstává záhadou – spolehlivě si vzpomínám pouze na tři věci. Za prvé, někdy v průběhu této noci jsem se ocitla bez většiny svého oblečení. Za druhé, pan profesor Kachlík je totální frajer. Za třetí, předchozí dvě věci spolu nijak nesouvisí.)

DEN DRUHÝ 

DIN DIN, DIN DIN, DIN DIN. Grrr! Co to je? Aha, to jen naši guru-studenti-z-vyšších-ročníků týrají nějaký nebohý starý zvon, abychom se probudili a odtáhli na snídani. Šli oni vůbec spát? Tohle provede člověku medicína? Hm. Ke snídani si dávám rohlík a jahodový jogurt, chytám své kruhové kamarády a vyrážíme spolu do posluchárny. První polovina dne je totiž vyhrazena teorii o první pomoci, přednáškou to ale nekončí. V kruzích se přesouváme na jednotlivá stanoviště, kde pod dohledem dvou starších studentů (kteří nás provázeli celým seznamovákem, UwU Ondra a Kryštof) trénujeme mimo jiné srdeční masáž, Heimlicha a Rautekův manévr, který se používá při vyprošťování bezvědomých lidí z auta.

Následuje oběd a jisté cosi pod názvem Extreme rush. (Nechci tento... křest... moc vyzrazovat, tak jenom řeknu, že jde o, no, takový *menší* závod, který vás blízce seznámí s okolním vodstvem a různorodými terény za libovolného počasí. Na konci vás navíc čeká odměna, která vám od toho nachlazení, hm, rozhodně pomůže. Takže vlastně pohodička. :)))

Nabitý den nám končí ještě nabitějším večerem s bojovkou číslo dva v hlavní roli. (Tuto degustační prohlídku místních krás mohu za sebe a všechny ostatní jen doporučit... říkám teď – poté, co jsem vytěsnila vzpomínky na exování dvoulitrového Braníka.) Již náležitě zahřátí se nyní vydáváme na dobronickou welcomepárty, která se nám přehupuje do...

DEN TŘETÍ A ČTVRTÝ

Je krásné nedělní ráno, sluníčko září, ptáčci zpívají, na silnici leží mrtvola... na silnici leží mrtvola? To nám ten den teda začíná. Ale ne, naštěstí to je živola, aneb hraná polomrtvola, jež bude každou chvíli zachráněna statečným, po včerejšku zkušeným, týmem mediků-prváků. Dnes totiž nadešel čas na modelové situace sehrané staršími studenty, díky kterým máme možnost si nanečisto vyzkoušet, jaké to je někomu poskytovat první pomoc. (Spoiler alert: je to zatraceně těžké. Obávám se, že nejlepší předvedený výkon zdaleka nebyl náš – záchranářský, ale jejich – herecký. A to nám to prý docela šlo. Tak dobrý to bylo.)

Přeplnění emocemi nejrůznějších druhů nyní vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství, tentokrát ve formě únikové hry, ve kterémáme za úkol zachránit pro změnu celé lidstvo. Po takovém výkonu člověku dost vyhládne, a tak je další zastávkou jídelna. (Myslím, že tehdy byly k obědu kuřecí stripsy se salátem... hrozně dobrá věc.)

Zbytek dne probíhá klidněji, obzvlášť pro ty, kteří z probíhajícího volejbalového turnaje vyletěli prakticky hned na začátku (my, byli jsme to my). Nikomu to ale obzvlášť nevadí, volný čas k odpočinku je v Dobronicích nedostatkové zboží, tudíž si polehávání v trávě nadmíru užíváme…

Večer nás už čekaly jen přednášky od studentů o prvním ročníku, studentských spolcích a celkově o životě na medicíně. Taky jsme si zahráli čepici, důsledkem čehož bylo noční loučení se s Lužnicí. Ráno byla možnost si koupit Memorix a zapsat se do spolků, pak odjezd. Tak pro mě skončily Dobronice. Teď už jen předat závěrečnou radu: kdo se má rád, tak ať si dá po příjezdu domů pár dní pohov, fakt se to hodí. Nic lepšího nemám, leda jen to, že pro dosažení ideální chuti tamního čaje je potřeba smíchat hořký a sladký v poměru 3:2.

Děkuju všem zúčastněným, bylo to neskutečně fajn,

Vaše (ještě ne tak úplně studentka 1. ročníku) Alina Zubová