Hlavní » Články » Jiřina Trnková: Baví mě pomáhat lidem vnímat své tělo.

Jiřina Trnková: Baví mě pomáhat lidem vnímat své tělo.

Poledance se zabýváš tři a půl roku a jako zlomový se jeví ročník 2015, kdy jsi nejdříve získala stříbro na mistrovství republiky v juniorské kategorii a pak jsi stejného umístění dosáhla i na juniorském mistrovství světa. Jaký byl loňský rok?

Loni už jsem musela soutěžit podruhé mezi ženami, a to sice v kategorii Elite. Existují tři výkonnostní kategorie - Amatér, Profesionál a Elite. Amatéři jsou úplní začátečníci a v této kategorii u nás soutěží asi 60 závodnic. První tři postoupí do kategorie Profesionál, případně se tam dostanou jako lektorky. Tři nejlepší zase pokročí o úroveň výše. Já jsem ale kvůli druhému místu na mistrovství světa musela jít rovnou do kategorie Elite, přičemž loni jsem skončila v semifinále a rok předtím šestá ve finále, kam postupuje deset nejlepších.

Jiřina TrnkovaV současnosti působíš ve svém klubu v Kladně i jako trenérka?

Ano, je to tak. V roce 2015 o prázdninách mi bylo toto místo nabídnuto. Já jsem na to samozřejmě kývla a na podzim jsem si udělala lektorský kurz. Momentálně vedu sedm lekcí týdně a k tomu ještě někdy zaskočím za jiné lektorky. Nevím ještě, jak to půjde skloubit se školou, ale ráda bych se tomu takhle věnovala i nadále.

Ty se ovšem v klubu pohybuješ už od jeho založení. Jak to všechno začalo?

V dubnu 2014 se u nás Kladně otevíralo nové poledance studio a kamarádka říkala, že by šla na ukázkovou hodinu. Tak jsem chtěla jít taky. Tehdy jsem kvůli tomu vlastně nešla na volejbalový trénink, ale dnes toho určitě nelituji. Ta úvodní lekce mě tak bavila, že jsem se hned zapsala do kurzu. Nejprve jsem chodila jednou týdně, pak dvakrát, třikrát… a nakonec jsem tam byla tři hodiny denně. (smích) Měla jsem ale ohromné štěstí, že studio založila právě moje trenérka Verča Dolanská (dříve Řehořová). Patří k úplně prvním, kteří u nás v České republice s poledance začínali. Založila první studio v Praze a poté dvě další, jedno právě i u nás na Kladně. Je mezinárodní rozhodčí, sama úspěšně soutěžila a přes patnáct let se vrcholově věnovala gymnastice. Za svou poledance kariéru musím děkovat hlavně jí.

A co ta kamarádka?

Ta nešla ani na druhou hodinu. (smích)

Jak ta úplně první hodina vypadala?

Začíná se rozcvičkou - rozběháme se, zahřejeme klouby a lehce se protáhneme. Pak se učí chůze okolo tyče. Ta už zahrnuje nácvik správného úchopu a nášlap na pološpičkách. Poté se přejde na jednoduché spiny, kdy se otáčíme pomocí odstředivé síly okolo tyče. Jsou samozřejmě různé typy spin podle úchopu a postavení nohou, ale na úvod je vše poměrně jednoduché, aby to nikoho neodradilo. Na konci lekce spojíme prvky do jednoduché sestavy, což všechny překvapí - zjistí, kolik se toho vlastně naučili, a mají z toho pak upřímnou radost. Mě osobně nadchlo, jak zábavné to celé bylo. Je to spojení síly, flexibility a svým způsobem i logiky, protože musím hodně přemýšlet o tom, jak se držet, jak a kde zatlačit, kam přesunout těžiště, kdy se přitáhnout a kdy zase pustit. Každopádně se mi líbilo, že to zahrnuje i taneční prvky, ladnost a vnímání rytmu. Po lekci jsem se cítila úplně jinak, než co jsem znala z běžných skupinových lekcí. Neskutečně mě to nadchlo a věděla jsem, že musím jít co nejdříve znovu.

Skutečně tu úvodní lekci všichni zvládnou?

Já si myslím, že ano. My, co se poledance věnujeme, rádi říkáme, že je to sport pro každého, a za tím si stojím. Samozřejmě, že pokud člověk nikdy nesportoval, tak mu to půjde hůře, ale ty skutečně základní cviky zvládnou všichni. Začátečník může třeba uklouznout, ale to k tomu patří. Určitě se hodí, pokud máte nějakou gymnastickou nebo baletní průpravu, protože určité pozice už máte zafixované. Poledance je ostatně označován jako akrobacie nebo gymnastika na tyči.

Ty jsi ovšem měla sportovní průpravu...

Ano i ne. Hrála jsem sice několik let volejbal, takže jsem určitě měla nějakou fyzičku, ale taky vyhrbená ramena. (smích) Tou nejtěžší stránkou poledance je podle mě totiž vnímání svého těla. V každém okamžiku musíte mít představu o poloze jednotlivých končetin a umět je dobře ovládat. Tuto koncentraci je třeba udržet při provádění všech prvků, kterých je nekonečně moc. Mně třeba trvalo dva roky, než jsem se naučila správně propínat špičky. Hodně mi nakonec pomohlo trénovat ostatní a podívat se na to zase z jiného úhlu pohledu.

Jaký je věkový průměr závodnic?

V elitní kategorii je průměr okolo 30 let a spousta z těch závodnic patří k zakladatelkám poledance u nás. U profesionálek je to širší rozptyl, mezi 20 a 40 lety. Existuje ale také speciální kategorie Masters pro ženy nebo i muže starší 40 let. A těch stále přibývá. Například letos na mistrovství republiky startovalo v kategorii Masters asi patnáct závodnic. U nás ve studiu máme i klientky, kterým je okolo 50 let.

Závodí i muži?

Ano. Soutěží dokonce i smíšené páry. V našem studiu máme samostatný kurz pro muže, jenž má pět účastníků.

Kolik máš obvykle na hodině svěřenkyň?

Je to dáno počtem tyčí. My jich máme deset. Ideální samozřejmě je, pokud mohu mít jako lektorka svoji tyč, ale teoreticky může mít lekce až deset účastnic.

A jak vypadá tvoje standardní lekce?

Trvá šedesát minut. Nejdříve se musíme zahřát, protáhnout se a zapracovat na flexibilitě. Zopakujeme prvky z minulých hodin a potom přidáme nové. Vše se pak snažíme zkombinovat, v čemž je právě obrovská síla poledance. Existuje mnoho prvků a ještě víc variací, jak je zkombinovat. To přináší nekonečnou pestrost, a i to mě na tom neskutečně baví. Trénink tak prostě nikdy není stejný. Na závěr se zase pořádně protáhneme. Jeden kurz má dvanáct lekcí a trvá tedy tři měsíce. Kurzy na sebe navazují a postupně se posunujeme dál a dál.

Mně, jakožto naprostému lajkovi, přijde, že takový průlom ve vnímání a popularitě poledance proběhl asi před čtyřmi roky. Je to tak?

Do určité míry. Já právě před třemi a půl roky začínala a to se začaly objevovat i první články o tom, co to poledance vlastně je. Tehdy to ještě lidé příliš neznali a vnímali to často negativně. Ten opravdový průlom ale podle mě nastal až před dvěma roky, kdy už to obecné povědomí bylo zase o něco jinačí a poledance byl spojován spíše s fyzicky náročnou sportovní disciplínou než s bary. Zrovna před několika dny byl ale poledance konečně mezinárodně uznán jako oficiální sport.

Jiřina Trnkova

Jak se na to dívali u vás v rodině?

To bylo zpočátku poněkud náročnější... Pamatuju si, jak jsem přišla domů z lekce celá nadšená a začala prosit mamku, jestli bych na poledance mohla chodit. Moc se jí to nepozdávalo. Jakmile ale zjistila, že nejde o nic - řekněme - laciného, že mi to potenciálně může i jít a že jsem si tam našla spoustu dobrých kamarádek, tak byla jedině ráda. A třeba můj děda si hodně zakládá na sportovních úspěších, takže je na mě, myslím, pyšný. Nejvíc ho nadchlo asi to, že jsem byla pozvaná do Snídaně s Novou.

Co spolužáci?

Ty to tehdy na začátku příliš nezajímalo a moc to neřešili. Když už jsem měla nějaké úspěchy, tak to zaznamenali, ale hromadně se ke mně samozřejmě nepřidávali. Jedna kamarádka ale přeci jen nakonec na moje hodiny chodit začala. Moji současní spolužáci už to ale asi všichni ví, možná pro ně připravím nějakou ukázkovou hodinu...

Jak vypadá soutěžní poledance?

Cvičíme na tyčích, které jsou vysoké čtyři metry. V mé kategorii sestava musí trvat čtyři minuty. To je náročné, protože se vám nesmí začít potit a klouzat ruce. Zároveň to musíte celé udýchat a všechny kombinace provádět s lehkostí a ideálně i úsměvem, a to i ve čtvrté minutě. Máme povinné prvky - silové, flexibilní a k tomu ještě spiny. Tyče jsou dvě - jedna je statická a druhá spinová; ta se protáčí. Obě musíme využít. Naše tréninkové tyče ve studiu mají statický i spinový mód, což je vlastně originální produkt firmy naší trenérky.

Jaké země v současnosti představují špičku poledance?

Je to překvapivě Česká republika. Není to obecně známé, ale právě na mistrovství světa v Londýně 2015, kde jsem já skončila stříbrná, získala naše země další čtyři medaile. Moje trenérka Verča Dolanská vyhrála kategorii dvojic, spolu s Růženkou Kunstýřovou, která byla navíc ještě první v ženách. Velmi úspěšnou zemí je dále Rusko se svojí gymnastickou a baletní tradicí. Daří se i Ukrajině, severským zemím, Itálii nebo USA.

Ty ses k fyzioterapii dostala právě přes poledance. Jak k tomu došlo?

Já jsem hypermobilní, což byla při poledance na začátku výhoda, ale po čase mě začala bolet záda. Začala jsem si o tom hledat informace a přemýšlela, jaké svaly se nejvíce zatěžují a jak bych je měla ideálně používat. Je někdy těžké najít potřebné zdroje. Například o posilování je toho napsáno hodně, ale flexibilitě se už věnuje výrazně méně autorů. Hodně jsem si odnesla z britské knihy o taneční medicíně, ale v dnešní době jde najít mnoho edukačních videí i na youtube či instagramu. Mě osobně flexibilita a s ní i strečink velice zajímá. Ten jde ovšem dělat i hodně špatně. Není to jen o pasivním rozsahu kloubů, ale i o tom, zda ho dokážete i vědomě a aktivně ovládat. Konkrétně u páteře jde o to, jak komplexně ji vnímáte a v jakém zakřivení vstupujete do jednotlivých poloh. V našem studiu vyučuji i strečink a u svých svěřenkyň se snažím sledovat každý detail. Někdy si postěžují na bolest, ale stačí jen lehká změna držení těla, aby bolest ustoupila. A takto jsem se k postupně dostala k fyzioterapii - baví mě učit lidi vnímat své tělo. V tomto smyslu mě velmi ovlivnil například SM systém pana doktora Smíška. Díky poledance jsem také měla možnost poznat spoustu lékařů a fyzioterapeutů, kteří mě také inspirovali ke studiu fyzioterapie. Na druhou stranu moje zájmy byly užší a specifičtější, než čím se běžní fyzioterapeuti ve své denní praxi zabývají.

To zní, že máš před svými spolužáky poněkud náskok.

To se tak zase asi nedá říct… Řada mých spolužáků už nějaké povědomí o fyzioterapii má. Buď sami navštěvovali rehabilitace, nebo jsou to vrcholoví sportovci, trenéři nebo mají zkušenosti s péčí o děti, seniory, postižené…

Ty jsi vlastně celou dobu pracovala s mladými aktivními lidmi, ale na fyzioterapii se začíná v Centru následné péče. To musela být výrazná změna...

Je to tak. Starší pacienti jinak reagují, jinak přemýšlí a taky mají pochopitelně jiné pohybové možnosti. Je třeba být citlivý, ale zároveň postupovat i do určité míry autoritativně, aby ten pohyb vykonávali správně. Právě práce s různými věkovými skupinami a typy pacientů, ta celková rozmanitost fyzioterapie je to, na co se na škole hodně těším.

Jiřina TrnkovaRáda bys však pracovala i nadále se sportovci?

To byl můj původní záměr, ale nevím, kam mě škola dovede. Každopádně znám závodní prostředí poledance a vím, že tam často dochází k různým zraněním. Ráda bych přispěla k jejich prevenci. Ale jak jsem již zmínila, mým zamilovaným tématem je hlavně flexibilita. Na to, do kolika sportovních odvětví zasahuje, se jí nikdo moc nevěnuje. Všeobecný pohled je takový, že extrémní flexibilita je špatná… což jsou ale všechny extrémy. To ovšem neznamená, že s ní nemůžeme pracovat a určitým způsobem ji rozvíjet.

Jaké máš zatím dojmy z naší fakulty?

Pro mě je to splněný sen, ohromně jsem sem chtěla. Moc mě to baví a jsem ráda, že věci, o které jsem se zajímala, nyní probíráme do hloubky a dávají mi smysl. Myslím si, že na naší fakultě jsou špičky ve svém oboru. Vážím si taky toho, že fakulta nabízí lidský přístup ke studentům a pestrý studentský život. Znám řadu lidí z vyšších ročníků a všichni tu byli spokojení. Uvažovala jsem i o medicíně, dříve mě třeba zajímala endokrinologie, ale postupně jsem došla k závěru, že právě lidský pohyb mě fascinuje ze všeho nejvíce. A tak vyhrála fyzioterapie. Navíc si myslím, že nejvíce se dá naučit z praxe a zde máme praktickou výuku už od prvního týdne, což je prostě skvělé!

Jaké máš sportovní plány do budoucna?

V tuto chvíli neuvažuji o tom, že bych i nadále soutěžila. Je to ohromně náročné - nejen fyzicky, ale hlavně taky psychicky a já vždycky trpím velkou trémou a nervozitou. Víc jsem se našla právě v učení druhých a práci ve studiu. Letos tedy už na mistrovství republiky startovat nebudu, dělala bych to napůl a to bych nerada. Momentálně je škola přednější. Ale uvidíme, třeba se k soutěžení ještě vrátím...

 

 

 

 

 

Rozhovor připravil Ondřej Lukáč

Fotografie z archivu Jiřiny Trnkové

Video z youtube kanálu Czech pole sport