Jak se rodí medici

Když projel postarší autobus s mírným drcnutím vstupní branou, odkryl se nám pohled na dobronický areál – chatky různých velikostí, sportovní hřiště a v pozadí splav řeky Lužnice v objetí smrkového lesa. Vtom se otevřely dveře a s nejistými úsměvy na tváři vystoupilo několik mladých prváků (a já byl mezi nimi).

„Dobronice jsou divukrásné!“ stálo na pomačkaném letáku, který jsem spolu se svou brašnou vytahoval z kufru. „To určitě! Můžou být maximálně hezké nebo milé, ale divukrásné?” zamumlal jsem si pod vousy s vědomím, že mě, introvertního (téměř) sociopata, čekají čtyři dny usilovného dělání mé nejméně oblíbené činnosti – seznamování.

Hned po ubytování to začalo: „Magda?“ „Ne, Janča!“ „Adam?” „Nee, Michal!“ „A ty jsi z kterého kruhu?“ „Ze čtyřky přece!“

Jakmile si už nikdo nevzpomněl ani na vlastní jméno, byl čas jít na večeři, po níž následovala bojovka. Jestli měl dosud někdo pocit, že ho moudrý klobouk ze studijního přiřadil do špatného kruhu, tak při večerní hře se všechny pochybnosti rozplynuly jako pára nad hrncem. Přebrodit řeku, vypít pár panáků zelené i hromadné svlékání chtě nechtě sblíží i sebevětší morouse. Jelikož jsem po absolutním vyčerpání usnul hned na začátku následné uvítací párty a žádní svědci této události ráno nebyli schopni vypovídat, čtenáři se musí spokojit s informací, že všichni přežili a místní chataři nechali louče a vidle na svých místech.

Druhý den byl nabitý k prasknutí, ale přes touhu napsat o něm mnohem více, vše ostatní přebil křest nás nováčků na mediky v podobě závodu, při jehož vyslovení mi naskakuje husí kůže – Extreme rush! Téměř dvoukilometrová trasa v sobě zahrnovala plavání v řece (byla ledová jako psí čumák), slalom mezi chatkami, kačeří chůzi a samozřejmě běh. Nevím, jak se mi podařilo dostat se za cílovou pásku, ale podle tepajícího srdce (které slyšeli i ve vesnici Křída) to byl největší sportovní výkon v mém životě. Musím se také pochlubit, že jsem jako jeden z mála pokřtil tuto slavnostní chvíli svou vlastní krví z rozražené nohy. A přestože do tepenného krvácení bylo daleko, mí „spolukružníci“ se mě ujali a na ramenou odnesli k ošetření. Cestou mi problesklo hlavou to, o čem jsem přemítal při příjezdu, a v souvislosti s tím se musím opravit. Dobronice jsou vskutku divukrásné…

Krom poznávání jeden druhého byly na programu přednášky zaměřené především na přežití na naší nové alma mater bez větších fyzických či psychických následků. A abych nezapomněl, téměř celým kurzem se jako niť proplétala výuka první pomoci. Ta vyvrcholila třetím dnem na předem neznámých situacích a paralelně se hrál volejbalový turnaj. Kdybych měl mluvit k těm, co při rozřazování do týmů na tělocviku končili jako nechtěný kus, věřte, že v Dobronicích v tom nebudete sami, ba dokonce se vám podaří i vyhrát nějakou tu cenu. (Tým SPLN do toho!) Večerní táborák trvající až do rána udělal pořádnou tečku za divokou jízdou, jakou byl seznamovací kurz v Dobronicích.

Jak řekl výstižně pan doktor Trojánek: „Dobronicích musíte zasít semínko, z něhož při dostatečné píli vyroste silný strom znalostí." Závěrem si dovolím za celý první turnus prohlásit, že semínka byla do dobronické zeminy poctivě zaseta, důsledně zalita notnou dávkou alkoholu a pohnojena skvělou náladou účastníků i instruktorů.

PS: Nevím proč, ale mám dojem, jako kdybych zapomněl zmínit skupinu účastníků z jiného oboru… no, asi se mi to jenom zdá.

autor: Filip Kukla
foto: Motolácký foťák et al