Jak se plesá na medicíně

Pestrý, lesklý, emotivní, společenský. Tak takový byl letos PLES a já vám teď prozradím smysl plesů a co se na nich vlastně dělá (zejména z pohledu ženy, protože ha, překvapení, holka jsem i já). Nejdříve se doma napatláte tunou make-upu a PAK teprve nanesete stíny, abyste si uvědomily, že máte třpytky a šedý šmouhy všude kolem. Zopakujete celý proces s patláním, abyste nakonec s modlitbou ke všem bohům, co byli, jsou a budou, udělali ostrou linku vaším eyelinerem, kterou tak dlouho předěláváte, až z vás bude nádherný „all natural“ mýval. Zjistíte, že už to nestíháte předělat, skočíte do garderóby ve stylu Jáji a Páji (doslova, protože jste byly pozadu už ve chvíli, kdy jste si namočily houbičku). Dobíháte bus a kolemjdoucí se za vámi otáčí, snad proto, že vypadáte divně, a šeptáte si: „Hlavně neslz a nepoť se." 

Dorazíte před Národní dům, tam si konečně přiznáte, že kulmovat si vlasy byla blbost, protože vám to spadlo (ostatně stejně jako vždycky). Dámy, já vím, že tato chvíle je nejkritičtější, ale vydržte to! Během pěti minut se stane něco, co vám otočí svět naruby. U mě to byl… drum roll please… pan doktor Salaj. Pro mě vidět pana doktora Salaje v něčem jiném, než v modrém tričku a ošuntělých džínách znamená pochybovat o tom, jestli se zeměkoule nezačala točit na druhou stranu. V tu chvíli je vám váš stav šumafuk, protože si v duchu pofoukáváte mozek a vylízáváte se z toho šoku.

Uvnitř vám sekuriťák plácne rozkošný razítko na zápěstí. Škoda, že jsem si ho nenechala dát na nějaké lepší místo, třeba na bicák. Ups, tam vlatně ne, bicáky odešly už v zimním zkouškovém na dovolenou a ještě neposlaly ani pohled. Nebo třeba na čelo! Vlastně ani tam ne, tam by ho pohltil ten můj make-upový Bajkal! To byla vždycky taková naše dětská hra, kdo si dá tetování ze žvýkačky na nejhustější místo. Ha! Mysleli jste si, že tohle bude kvalitní distingovaný článek… smůla no, holt máme benevolentního šéfredaktora. 

Po proslovu začíná hrát hudba. Naprosto dokonale zvolili hlasitost, při které i nejstarší tanečníci chytí rytmus a nejmladší pořádně procvičí své hlasivky, vypracované z metalových koncertů. Můj obdiv patří všem tančícím párům (ať už profíkům, nebo šlapačům zelí). Tanec je dokonalý prostředek pro vyjádření pocitů vůči partnerovi. Ať už je to něžnost a elegance u Kachlíků, oddanost Majdy a Evičky, nebo stydlivost prvačky odcházející s cizincem, zatímco její přítel němě kouká… načež si jde pro pivo. Naprosto nejvíc fascinující pohled pro nás (ráda náš typ označuji jako „sálová rohová dekorace“) byl na ony zmiňované profíky, jejichž svižné pohyby byly tak prudké, že pinetky létaly z vlasů probodávajíce otylé pány na druhém konci sálu. 

A vůbec, všimli jste si, jak jsou medici neopatrní? Jakmile je kolem taková spousta lékařů, tak jsou jak utržení ze řetězu. Valčík sem, cha-cha tam a už je palec ukoplý. Jediným štěstím je, že se ostatní páry svými kroky postaraly o vzniklé kaluže, jinak bychom byli jak na Rudé svatbě.

Musím se zmínit o anketě Učitel roku, protože jsem myslela, že přeci NEMŮŽE být nikdo lepší, než učitelé nás, prváků. Výsledky se mnou moc nesouhlasily, což mě zanechává v očekávání dalších příjemných let tady na fakultě. 

Následuje zběsilé pobíhání po budově a hledání spolužáků, protože pokud jste to ještě nepochopili, tak plesy jsou vlastně jedna taková hra na schovávanou. Hudba a konverzace je jen zástěrka, aby si dospěláci mohli zase říct před pikolou za pikolou. Národní dům byl v tomhle směru perfektní. Nespočet místností poskytl dokonalý labyrint, v jedné někdo zpívá, hypnotizován rohovými dekoracemi, při vstupu do jiné se ocitnete v první republice. Na chodbě vás honí pelikán a na záchodkách si připadáte jak ve frontě na banány. Nakonec najdete všechny z vašeho kruhu a konečně se postavíte na red carpet schodiště. Make-up vám teče po skráních, vedro na vás dýchá ze všech stran a přísahám, že i z toho koberce! Počet lidí roste, zatímco vy nutíte skupinku přicházejících čekat na mezipatře (a ne, vůbec si nepřipadáte jako opičky v zoo), zatímco vám zlanařený kolemjdoucí dělá foto do alba. A jaké foto to je! Z lidských skořápek s kruhy pod očima závislých na kofeinu se stali andělé. Nemalou zásluhu na tom měl ten velký lustr v pozadí dodávající nám svatozář. My prostě víme, kde dělat fotky.

Ale to už se schyluje ke zlatému hřebu večera. Legendární Prdlý kosti! Nevím, jak se tam všichni ti lidé najednou dostali, tolik jich tady snad předtím nebylo! Tehdy poznáte, že hybnou silou vesmíru je touha vidět Prdlý kosti v akci, protože všechny rohové dekorace udělaly nejriskantnější rozhodnutí ve svém životě a vrhly se doprostřed parketu. Určitě si dokážete představit, jaké to je být v takovém davu pro hobita jako já. Po marné snaze se procpat do první linie vzhlédnu vzhůru proklínat nebesa, že jsem si nevzala podpatky, no a co nevidím… balkón! Věřte nevěřte, já, holka co má hrůzu z výšek a bojí se přejít i po lávce, jsem šla na balkon, na tom balkóně vylezla na židli, z té židle na stůl a uklidňovala se, že když spadnu, tak spadnu na holku stojící přede mnou, jen dva centimetry od zábradlí. Netřeba zdůrazňovat vražedný pohled postaršího pána, který tam měl místo na sezení. Po tomto heroickém výkonu jsem viděla celou čtvrtinu jeviště. Jupí! Doufám, že jste konečně pochopili onu mánii po taneční skupině. Pokud ne, tak já vám to vysvětlím. Prdlý kosti = DOKONALOST. Jako fakt! I letos zabodovaly a mé srdíčko holčičky z tanečáku zaplesalo. I přes mé omezené zorné pole mě očarovaly natolik, že jsem si i na vteřinku zahoupala boky… než jsem si vzpomněla na tartar pode mnou.

S posledním hřmotným potleskem se obecenstvo pomalu rozchází na chodbu, kde si půl hodiny zase hrajeme, tentokráte na sardinky. V davu rozpoznáváte různé lidi, kteří vás na pitevně učili, jak najit nervus axillaris, nebo pořád potkáváte kluka v barevný čepičce (a ano, vím, že se to pravděpodobně nějak jmenuje, předem se oné osobě omlouvám, nevím jak). Pak s přáteli postáváte u zábradlí jednoduše proto, že zábradlí je nejideálnější místo pro debatu o životě nad skleničkou vína. Osobně si myslím, že většina myslitelů a filosofů přišla na své teorie a objevy u zábradlí, protože na nás to nepochybně mělo velmi inspirativní účinky.

Vedro už je skoro nesnesitelné a chvílemi obdivujete svoje plíce, že ještě stále dokážou z toho vzduchu kolem ždímat nějaký kyslík. Konečně doslova vypadnete ven, jako rajče z hamburgeru velebíce Boha za to, jak krásný je svět mimo vakuum. V posledních okamžicích prohodíte pár slov se skupinkou kuřáků. Pochválíte majitele doutníků za jejich vanilkovou vůni (protože jste je vždycky chtěli kouřit, ale prostě vám to nechutná) a vydáte se na tramvaj. Tramvaj tak romanticky zakončí váš večer i tento článek.

autor: Helena Čermáková
foto: Michal Hladík