Hlavní » Články » Jak lépe strávit odpoledne než jako šílenec!

Jak lépe strávit odpoledne než jako šílenec!

Studium u nás je náročné, to víme všichni, a každým dnem se studenti stávají zachmuřenější i unavenější. Snad je to pud sebezáchovy nebo možná náznak labilní mysli, ale když už jsem skoro na dně, mám tendence udělat něco praštěného. K mé radosti sdílíme tyto sklony v celém kruhu a ke smůle Motolské míle nastalo ono temné období právě teď. Není lepší způsob jak se odreagovat, nežli potrolit běžecké závody. Tak jsme s kruhem utvořili motolský gang, který se dostavil na startovní čáru už asi hodinu předem, tak moc jsme se těšili, a jako správný gang jsme měli připravené nejenom pláště, ale i roušky, rukavice a návleky.

I přes chladné počasí nádherně kvetly všechny stromy v areálu. Dokážete si asi představit, jaké reakce to vyvolalo v mých pražských kolezích. Vypadali asi jako já po zhlédnutí Titaniku, jenom místo: „Proč jsi ho pustila!“ mumlali: „Zatracený jaro.“ Michal přišel s teorií, že pokud dožene své tělo na okraj smrti, samo si uvědomí, že by mělo přestat slzet, hlenit či kašlat, a zaměřit se sakra na holé přežití.

Start se blíží. Seřadíme se s fešným čísílkem na hrudi u startovní čáry. Někdo má dlaně v pěst, někdo volně podél těla, jen Michal má v ruce všudypřítomný Memorix... co? Cože? Memorix? Chudák, asi už mu skutečně přirostl k ruce, již minulý měsíc bylo patrné, že mu zelenají prsty. Jak jsem psala, studium u nás je těžké a vyžaduje oběti.

„Start!“ vykřikne pan Čechovský, načež vybíhají zoufalí medici vstříc míli, aby s elánem a energií pokořili slavnou trasu. A skutečně, připomínají lavinu řítící se do údolí… prvních padesát metrů. Po schůdkách za ubytovnou se výjev změní v zombie apokalypsu. Bledé tváře, skřeky a chrčení ze sevřených chřtánů, morda plná slin. Osud nám nepřeje a pokládá před nás Mt. Everest (kopeček k Ústavu patologie). Skutečně si připadáme, jako bychom na vrcholku měli vypustit duši. Naštěstí následuje svah dolů, kde na nás hurónsky pokřikuje Bětka. Upřímně vůbec netuším, kdo to byl, to jméno jsem zjistila od ostatních. Musím totiž mít oči přišpendlený na zem, abych věděla, kam šlapu. Nechápu, když lidi chodí běhat, protože se chtějí kochat přírodou. Kdybych se kochala já, tak skončím jak pan doktor z Vesničko má středisková. To nic nemění na tom, že Bětka nám vlila nový život do žil. Celkově děkuju pomocníkům závodu, kteří pro nás neváhali zastavit dopravu trpělivě vysvětlujíce udiveným řidičům, že to opravdu nejsou utečenci z psychiatrie, ale jenom medici.

V podivné paralele se dostáváme od patologie ke školce. Za plotem postávají paní s dětmi. Dokonce jsem zaslechla, jak nás litovaly, že musíme být v takovém mundůru. Naopak, podle mě to má svůj význam. Samotný Jára Cimrman prosazoval běhání s kufry, neb nejčastěji dobíháte vlak, obtěžkáni zavazadly. Stejně tak je to i u nás. Spíš než běh nalehko zažíváme sprinty na přednášku a na oběd, kdy nehledíte na své oblečení ni zavazadla, jen abyste stihli ukořistit poslední motolkouli.

Blíží se cíl. Z pudru a potu v rukavicích vzniklo těsto na knedlíky.  Plíce v chladném vzduchu skuhrají bolestí.  Posledních pár metrů samozřejmě zrychlím, jako bych takhle běžela celou dobu a konečně probíhám imaginární cílovou páskou.  Zuřivá obětí od ostatních závodníků plná adrenalinu a štěstí. Společně skandujeme pro všechny dobíhající kruháky i nekruháky.  V závěru dorazí i Michal, jehož teorie se tím pádem potvrdila. S opilým úsměvem a rudými tvářemi jak matrjoška drží svoji zelenou modlu nad hlavou. Silou vůle porazil alergii!

Je konec a z reproduktorů se line playlist podezřele podobný remixům paní Millerové na vodní aerobik, kde jsme se plácali jak tucet utopenců v láku s okurkami, a když pak zavelela zatleskat nad hlavou tak všechny hlavičky zajely metr pod hladinu.

Asi vás nepřekvapí, že nikdo z nás nebyl na stupínku vítězů, což nám opravdu nevadí. Mně osobně se splnil sen. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi to poštěstí, ale sáhla jsem si na pelikána! A nejen to, dokonce jsme ho donutili vyšplhat na stupínek, kde si s námi udělal fotku, je to naše chlupatý zlatíčko. Navíc na nás vstřebaný kyslík působil jako kvalitní tequilla, protože jsme se hihňali ještě tři hodiny potom. Přesně takovéto odreagování jsme potřebovali. O to bylo úžasnější, že jsme ho zažili společně.

 

 

autor: Helena Čemáková
foto: Michal Hladík