[insert článek o Noci fakulty here]

Když jsem šla včera na Noc fakulty, nevěděla jsem, co můžu čekat. Rovnou se přiznám, že hlavní důvod, proč jsem se této akce zúčastnila, byl můj závazek, že o ní napíšu článek.
„Klidně ať to není úplně oficiální, stejně budou ty články asi dva,“ Richard sice neřekl, ale něco v tom smyslu to bylo. Dost se mi ulevilo. Napsat něco, čím bych si neuřízla ostudu před celou školou, mi dělá trochu problémy a představa, že by ten příspěvek pak ještě visel třeba na stránkách fakulty, úplně nejde ruku v ruce s mou vizí, že bych toho MUDra fakt celkem chtěla. Jednou. Až se třeba začnu učit CNSko a budu chodit na preparáty, jako to spolužáci dělají už přes měsíc.

„Tak tedy neoficiálně,“ říkám si a vcházím do dveří Žížaly. Dochází mi, že s sebou nemám žádné svoje feláky (tohle s mou původně velmi bohatou slovní zásobou udělal půlrok v Praze). Budu muset večer prosmalltalkovat s lidmi, kteří jsou někde na pomezí známých a kamarádů. Na medicíně, obzvlášť v prváku, podle mě nejde mít kamarády v pravém slova smyslu. Takové ty bez pevných desek a barevných lepítek. JAKOŽE UČEBNICE, CHÁPETE. No nic. Přicházím chvíli před slavnostním zahájením, výjimečně stíhám, super. Jsem ráda, že jsem si nevzala tu umolousanou mikinu, co jsem si chtěla vzít původně. Ostatní zjevně berou dress code celkem vážně. Chytám se prvního nebožáka, Dominika Hraboše, a bavím se s ním o tom, jak jsou ostatní oblečení. S kým jiným taky řešit oblečení než s tím vždy nejlépe oblečeným a ovouseným člověkem v místnosti. Tím mi ale došly témata k rozhovoru, tak se chvílemi dívám do mobilu a předstírám, že si se mnou někdo píše, střídavě nervózně koukám kolem a vyhlížím další oběť. Zuřivě se snažím navázat oční kontakt. Sice chitchat dvakrát nemusím, ale můj pocit, že nejsem chtěná, když nejsem celý večer na někoho nalepená, je silnější. Na 5 vteřin se zmocním Anety, ale ta jen něco prohodí o výronu v kotníku a než stačím nadhodit mé ozkoušené téma – oblečení, odkulhává pryč. Asi nejsem ta nejlepší společnost.

Díky bohu už organizátoři zahajují zahájení Noci fakulty a ukončení Vědecké konference. Zpívá sbor. Lidé se přesouvají do posluchárny. Nevím proč. Přirozeně jako hlavní reportér neznám program. Čekám, co bude. Ach, diskuse k výročí 30 let od revoluce. Naštěstí jsem našla místo k sezení. Naneštěstí je vedle mého lektora anatomie. Člověk má jeden den volna a stejně se Brunovi nevyhne. Ne, nic ve zlém, alespoň mám zase na 5 vteřin pocit, že tu někoho znám. Filip Zajíček z DVTV představuje debatující – Jana Bubeníka, bývalého studenta naší fakulty a aktivistu z dob sametové revoluce, Rút Kolínskou, zakladatelku Sítě mateřských center (taky jsem nevěděla, co to je) a Jakuba Szántó, zahraničního zpravodaje České televize na Blízkém východě. Chci si napsat jejich jména, abych měla alespoň trochu podklady pro ten článek, ale okamžitě je zapomínám. Díky bohu mají debatující před sebou cedulky se jmény. Hned vedle plastových lahví na vodu. Nebyla těsně před zahájením Noci fakulty přednáška o zero waste? Vida, další téma k rozhovoru, až vyčerpám „oblečení“. Moderátor cedulku nemá, takže se ptám Ondřeje Hubálka. Během této počáteční šlamastiky prošvihnu asi čtvrt hodiny rozhovoru. Přemýšlím, proč jsem šla se svou pamětí a schopností se soustředit zrovna na medicínu. Bohužel si to už nepamatuju. Debata je fajn. Občas padne nějaký levný vtípek na Babiše, tak dělám, že ho neslyším. Taky „občas“ říkám jokes, jen abych se zavděčila lidem, chápu to. Debata je pořád fajn, dává podněty k zamyšlení. Stíhám ji sledovat, píšu si poznámky jako opravdový redaktor, jsem se sebou spokojená.

Po debatě následuje vyhlášení Vědecké konference. Upřímně moc nevím, co to je, ale tleskám, když tleskají ostatní, a sháním se po občerstvení. Dochází mi, že jsem veg*n a dál jen hladově koukám kolem, do toho tleskám, pořád nevím komu a proč. Vytýkám Ondřejovi, že se na akci plýtvá plasty – poukazuji na problémy ve společnosti po vzoru pravých novinářů. Poplácávám se po zádech. Všichni se zvedají a míří na přednášku hackera Jakea Davise, o kterém jsem sice nikdy neslyšela, ale protože jsem si v 11 letech koupila tričko „We are Anonymous“, pochopitelně aniž bych tušila, co znamená, velmi s ním sympatizuji. Charismatický Jake vypráví o životě a lidé se smějí. Buď upřímně nebo podle toho, nakolik jim záleží na tom, aby kolemsedící věděli, jak moc dobře umí anglicky. Já se jen tak uchechtávám, protože jsem za poslední dobu měla k angličtině nejblíž, když jsem si v říjnu na Amazonu kupovala Junqueiru v originále s dnes už úsměvnou představou, že se budu učit na histologii z něčeho jiného než z výcuců ze skript. Jake varuje před snadno napadnutelnými chytrými domácnostmi a postupně v posluchačích probouzí paranoiu. Já zůstávám klidná. Porno se zvířaty podle mě googlil někdy každý, nudes máme taky všichni a krom toho mám v mobilu jen screenshoty z Memorixu, který nikoho nezajímají. Jake končí přednášku a za hlasitého potlesku odchází do Vojáka.

Ještě mrknu na kousek literárního kabaretu. Nevím, jestli je to tím, jak medicína člověka připraví o kulturní život, nepočítá-li člověk fakt, že náš pan děkan vypadá trochu jako Miroslav Donutil, ale text Pavla Tatíčka, je upřímně ta nejlepší věc, co jsem za poslední dobu slyšela. Za tři čtvrti hodiny ale má zavírat Voják a já si říkám, že ještě třeba stihnu jedno nebo dvě. Vytrácím se z Pelouchovky a upaluju za roh. Očividně jsem úplně zapomněla, že mám psát nějaký článek a k ostatním bodům programu se tedy nemohu vyjádřit. Ale musím říct, že je skvělý mít hned vedle školy takovej krásnej pajzl, bude mi to chybět. Nakonec to byl příjemný večer a nebýt kapely, která nás tichachtivé po půlnoci vypudila z Vojáka, dala bych mu solidních 8/10. Chyběla tomu jen sauna.

autor: Lucie Mayerová
foto: Michal Hladík