Druhák? Druhák!

Slečna v uličce přeplněného a pěkně vydýchaného vlaku si povídá s kamarádkou...

„Tyjo, nevím, co budu dělat... Jakože gympl dobrý, ale kam pak?“

„Medicína?“ navrhuje kamarádka.

„Hej nevím, na to jsem asi moc lazy. I když spolužačka z jazykovky je v páťáku v Olmiku a říkala, že ta škola není těžká. Jenom na to musíš občas sednout.“

Aha... Že mě to nenapadlo, potkat tuhle slečnu dřív, šlo by mi to v prváku jako po másle (a ne po tom za sedmdesát, tehdy max. za pětačtyřicet).

Zbytek rozhovoru zanikl společně s lomozem rozjíždějícího se rychlíku. Co už, alespoň mě nic neruší od projíždění si nekonečných prezentací z jednoho nejmenovaného předmětu. Ještěže jsou proloženy malými koťátky s klubíčky bavlnky, historií velevážených hybatelů této vědy a fotkami všemožných planých růží s nápisem 'Na shledanou!'. Člověku to hned zvedne náladu, i když už je už párkrát viděl (a ještě asi uvidí, néééééé...!). Ale stejně se mi rozutíkávají myšlenky do všech stran. Nejde to jinak, kašlu na to, jdu zpachtit článek. V tuto chvíli jsem chtěl dramaticky zavřít noťas, jenže na něm jaksi potřebuju psát. Takže jsem jen dramaticky ukončil prezentaci.

'Chcete uložit změny provedené v dokumentu „Praktika 9-11_2017_moodlet.pdf“?'

'Ne', jsem drsňák, já vím.

Když nad tím tak přemýšlím, přibližně před rokem mi pod rukama vznikl článek pro Motolák o prvním výživném týdnu. Převelice výživném týdnu. Úplně se vidím... Nadšený, přemotivovaný, tetelící se blahem nad tím, že jsem konečně na medině. S pocitem, že mám výborně našlápnuto vstříc světlým (možná až nemocničně bílým) zítřkům! A najednou jsem ve druháku, nějak se to všechno semlelo, sám jsem se naštěstí moc semlít nenechal (i když co si budem, každý má svoje momenty). A teď všichni čekáte, jak tady začnu psát o tom, jak mě to všechno vlastně tak trochu zklamalo, jak jsou představy naivního prváka vzdáleny od reality asi jako tělocvik na Hostivaři od Motola. Hmm... Takovou radost vám neudělám!

Ano, naivní představy jsou od reality vzdáleny opravdu daleko, možná dál, než z Motola na tělák, možná jako z Motola do Brnele. Možná ještě dál (i když - kam dál do divočiny chcete ještě jet?) A přemotivovanost už taky není tak průzračně čistá a fluidní a nevytváří mi neproniknutelně růžový obláček před očima... Už nejsem tak nadšený, když se mě někdo zeptá, jestli jsem na dvojce a jak jsem se proboha dostal přes přijímačky (ne, speciálně v tomto případě nejsem nadšený). ALE! Cítím, že všechno se za ten rok a prázdniny tak nějak zformovalo do jiné podoby. Svoji přemotivovanost teď můžu živit z daleko konkrétnějších věcí... Ať už to jsou brutálně zajímavé informace z přednášek, pro jejichž zachycení občas člověk musí vynaložit úsilí rovné tomu, jako když Harry Potter chytal zlatonku, protože předchozí noc po Welcome párty naspal hodinu a půl. A nebo může svoje nadšení živit hejtama na učivo, které ho fakt nebaví, je na tuty k ničemu (to my jako druháci už přece umíme jasně rozpoznat, že?) a jenom mu berou čas od sladké prokrastinace nad minutovými videy z Friends a Family guy.

A vím, že to nebude sranda, že místo blaženého usrkávání esspresa v nějaké provařené pražské hipstakavárně budu hltat hektolitry kafe z automatu v NTKčku. Nebo v Motole. A potom budu s nonšalantností zkušeného baristy porovnávat tóny hořkosti a jemnou ovocitost nabízených produktů, protože mi už z toho všeho začne trochu hrabat. Stejně tak je mi jasné, že žádný neproniknutelně růžový obláček přemotivovanosti nebude potřeba, protože svoji dávku růžové (ježiši, pardon, eozinofilní!) si užiju dosyta při vysedávání za mikroskopem při histole a moje poslední myšlenka v posteli před spaním rozhodně nebude, abych se vyspal do růžova... Proboha, jen to ne!

Ale přes to všechno, co vím. Přes všechna varování a výstrahy, po kterých by byla přirozená reakce zůstat ležet v posteli a přehodit si přes hlavu peřinu (protože tam za vámi přeci zlí duchové a ani žádný profesor či docent nemůžou), jedu vlakem do Prahy a tak nějak sebedestrukčně se tetelím blahem. Jdem se s tím porvat! A na všechny námitky si dovolím říct jen jedno jediné slovo... HOUBELEC!

autor: Richard Boček