Dobronice = Dobrenoci

Nemůžu říct, že bych se do Dobronic nijak zvlášť těšila. Pro introverta a člověka, který nemá moc rád seznamování, není seznamovací kurz obecně příliš oblíbeným výletem. Mně se tam nechtělo ještě o něco víc, protože v posledních letechzemřela snad během každého našeho školního výletu nějaká významná osobnost. Tentokrát jsem si ale nestihla ani dobalit,natož odjet, když se světem prohnala zpráva o smrti královny Alžběty II. Možná bych se pro bezpečnost všech měla do budoucna podobných akcí vyvarovat. Ale teď už na to bylo moc pozdě.

Ráno jsem si dobalila posledních pár věcí a vydala se na Opatov. Měla jsem štěstí, že jsem v obrovském davu studentů uviděla pár známých tváří, ke kterým jsem se mohla přidat. Hned byl začátek našeho výjezdu o něco příjemnější.

V Dobronicích jsme si rychlostně vybalili, zamávali prvnímu turnusu a hned jsme začali s programem. Po úvodním seznamování v rámci kruhů následovaly přednášky našich budoucích vyučujících. Během nich nám lektoři svázali všechny naše boty do jednoho velkého chumlu. Vtip povedený, to se musí nechat, ale byl by ještě o něco povedenější, kdyby nebylo celou dobu slyšet, jak se chichotají u botníků za dveřmi.

Když se nám konečně podařilo vysvobodit naši obuv, čekala nás kruhová bojovka. Při ní bylo pro mě velkým překvapením,že největší problém měl náš skoro ryze český kruh s tichou poštou. Zahrabávání lidí do písku? Levou zadní. Běhání se svázanýma nohama? Procházka růžovou zahradou. Sníst celou tatranku ve stojce? Paráda. Ale tichá pošta? No tak to teda ne.Asi nikoho nepřekvapí, že jsme se na stupních vítězů neumístili. Den jsme místo na Welcome Party zakončili u táboráku, protože jsme museli využít toho, že zrovna výjimečně neprší. A k překvapení všech přítomných vydržel hořet opravdu dlouho.

Sobotu jsme zahájili teoretickou výukou první pomoci, nejdříve všichni společně na přednášce a poté po kruzích. Nacvičili jsme si KPR, Rautekův manévr, vázání tlakového obvazu, a hlavně SPRÁVNĚ PROVEDENÝ ZÁKON HLAVY (za něj děkujeme Kubovi).

Je všeobecně známo, že nic lidi nesblíží jako společný nepřítel, a přesně z tohoto důvodu se v Dobronicích každý rok koná závod zvaný Extreme rush. Nepřítelem budoucích mediků nejsou ani testy a zkoušky, ani nepříjemní pacienti, nýbrž plavání v ledové Lužnici následované během. V cíli na nás měla čekat odměna v podobě teplého svařáku. Tak jsem se těšila, že konečně využiju ten epesní plecháček, co jsem si přivezla. Než jsem se ale vůbec dostala do cíle, úplně mě přešla chuť. Tak jsem si místo svařáku šla dát radši mrazivou sprchu, protože studené vody není nikdy dost.

Když naše tělesná teplota konečně stoupla zpátky do přijatelných hodnot, čekala nás přednáška o předmětech prvního ročníku a tentokrát už dobrovolná bojovka zvaná Růžovka. Doufám, že se na seznamovák do Dobronic ještě někdy podívám. Už jen kvůli tomu, abych mohla vidět právě Růžovku i z pohledu nezúčastněné osoby. Pak nás následovalauž jen party ve skleníku, kde se ukázalo, že fakultními zvířaty nejsou jen pelikáni. (:D)

Nedělní ráno vyplnila naše skupina sportovním turnajem, který byl z důvodu počasí naštěstí pro nás omezen ze tří sportů na jediný – volejbal. Na druhou stranu jsme ale museli vytvořit dva volejbalové týmy v rámci kruhu. Jeden áčkový a jeden béčkový. Jakožto (pod)průměrný sportovec a kromě 1. a 2. třídy celoživotní „béčák“ jsem nad svým místem nemusela ani přemýšlet. Kvůli dešti jsme nakonec turnaj ani nedohráli,takže netuším, jak naše týmy vlastně dopadly.

Odpoledne jsme využili nově nabyté znalosti první pomoci v praxi. Čekaly nás dvě modelové situace a taky speciální medická únikovka. My jsme měli zase pořádné štěstí a během jedné z bojovek jsme schytali tu největší průtrž. Když se soustředíte na záchranu životů, skoro ani nevnímáte, že prší.Ale když pak můžete ždímat to, co bývalo ještě asi před pěti minutami vaše poslední suché oblečení a víte, že s ním musíte až do zítra prostě nějak vyžít, už to tak příjemné není. Ale všichni zranění (by) přežili, a to je nejdůležitější.

Oficiální program jsme zakončili přednáškami o našich fakultních spolcích. Po nich měla následovat Goodbye Party. Upřímně řečeno nevím, jak to vypadalo u ostatních kruhů, ale my jsme seděli zavření v loděnici a hráli hry, povídali si a popíjeli naprosto bizarní drinky. A bylo to boží!

Ráno už jsme jen sebrali postupně sebe, svoje věci, pak i odpadky v areálu a vyrazili zase zpátky do reality.

Na konec bych ráda poděkovala za celý druhý turnus všem organizátorům a za 12. kruh ještě speciálně Kačce, Kubovi a Matějovi za skvěle připravený program, super vzpomínky a všechen spánek, který jste nám obětovali <3.

Petra Klárová