Den otevřených dveří na druhé lékařské

Rok 2054. Vzduchem se řítí dopravní plavidla a v jednom z nich – v sanitce – se zrovna veze mladší pacientka ve věku asi 18 let po anafylaktickém šoku ve školní jídelně. Hukot sirény je slyšet přes ostatní zvuky města. Otec pacientky, nyní už pokojný po pohledu na to, jak se jeho dcera vzpamatovala po aplikaci adrenalinu, zvídavě zpovídá lékaře:

„Pane doktore, co vás vůbec vedlo k tomu dát se na tu medicínu? To přece vůbec není legrace vidět tohle třeba i pětkrát denně.“

Doktor se zamyslí a povídá:

…

Psal se tehdy rok 2019, když jsem se poprvé přijel podívat na DOD do Fakultní nemocnice v Motole. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. S nejlepším kamarádem jsme se rozhodli, že se tam půjdeme aspoň kouknout, i když jsme vůbec nevěděli, jestli medicínu chceme studovat.

„Ty jo tady je tak tři sta lidí!“ prohlásil můj kamarád Pavel, jen co jsme přišli do atria nemocnice.

„Maximálně dvě stě osmdesát,“ namítl jsem.

Cesta k posluchárně byla lemovaná studenty 2. lékařské fakulty, kteří s úsměvem rozdávali brožury a letáky o studiu. Zadarmo. No a když je něco zadarmo, tak to bych byl pitomec, abych si to nevzal. Proto než jsme se probojovali k velké posluchárně, měli jsme už plné ruce papírů.

„Maj to tady opravdu hezký! Ty prostory jsou mnohem lepší, než měli včera na trojce,“ zkonstatoval Pavel. Měl pravdu. Krásu velké posluchárny jsme ale nemohli plně ocenit, protože byla plná od vrchu až po spod. Lidi seděli na zemi, na schodech, no prostě všude, kde to šlo, a před publikem se už chystali řečníci.

„Haha, koukej!“ ukazuji nenápadně na postavu sedící v jednom z křesel. „Ten má vousy jako Gandalf!“ Moje uštipačné poznámky ale velice rychle vystřídal údiv potom, co se tahle figura představila jako profesor Kodet a řekl nám něco víc o přijímacím řízeni na 2. lékařské fakultě.

Ještě předtím ale mluvil pan děkan, a dokonce nám i něco zahráli čtyři trombonisti. „Tak tady je to jiný level!“ říká Pavel. Nevěděl jsem jestli sarkasticky. Pár slov sdělil taky proděkan pro vědu profesor Trka. Pavel z něj byl uchvácen, protože se chtěl věnovat výzkumu. Takže to s tou poznámkou asi myslel fakt upřímně.

Jako poslední promluvil jeden ze studentů. To mně osobně dalo nejvíc. Ukázal nám hodně fotek, podle kterých jsem usoudil, že je to tu jedna party za druhou. „Podle toho Adama to vypadalo, že oni se tady snad ani nic neučí, jenom si užívají…“ říkám pak Pavlovi. „Tak to chceš! U mě mají vyhráno!“ odpověděl.

Já jsem si ještě nebyl tak jistý. V programu teď bylo spoustu možností. Mohli jsme zůstat v posluchárně na přednášky, nebo se jít podívat na workshopy o chirurgickém šití, a nebo si jako třetí možnost jít vyzkoušet atmosféru jednoho z oddělení. Velkým lákadlem byl taky virtuální pitevní stůl. Viděl jsem, jak davy šílely a tlačily se, aby se na něj mohli jít podívat. Proto jsme se radši rozhodl pro exkurzi na oddělení.

„Já zatím půjdu zkusit to šití. Tak mi pak řekneš, jaký to bylo,“ povída Pavel při odchodu o patro niž.

Nevěděl jsem, kde přesně se sejít se skupinkou, co šla na oddělení. Tak jsem se prostě zeptal jednoho ze studentů – byli všude kolem jako číšníci na akci, hezky oblečení ve fakultním bílém. Tenhle měl na jmenovce “Kuba“.

„Ahoj, prosím tě, jak se dostanu na ta oddělení?“ Ani nevím jak a najednou jsme se zapovídali o škole, dověděl jsem se mnoho o prvním ročníku a všem, čeho se bát a z čeho naopak nemít strach. Je pěkný vidět, že lidi jsou tady komunikativní.

Uf. Málem jsem nestihl svoji skupinku. Na místě stálo víc než deset studentů s cedulemi jednotlivých oddělení. Já jsem ale věděl, kam chci. Klinika zobrazovacích metod. Jen co jsem našel správné stanoviště, byl jsem překvapený. Téměř nikdo tady kromě mě nebyl. Zatím co okolní skupiny měly v průměru asi 15 členů, my jsme tady byli 4. Tím lepší pro nás!

Asi v 11 si nás odvedl pan doktor Roček na kliniku. Kdyby mě pak zase neodvedl zpátky, jednoznačně bych umřel hlady, ztracen v nekonečném bludišti motolské nemocnice. Ukázal nám hodně zajímavých přístrojů a co bylo pro mě nejdůležitější, vystupoval jako příjemná osobnost. Mne osobně na tom hodně záleží. Když chci někde studovat, měli by tam být fajn lidi.

Těsně před dvanáctou jsme se s Pavlem sešli u metra.

„Tak co, jaký to bylo?“ ptám se.

Trvalo víc než deset minut, než domluvil o tom, jak skvělé to bylo, jak dostal poprvé možnost vyzkoušet si nejen klasické šití, ale i laparoskopii. Dokonce pak viděl i ten virtuální pitevní stůl. Zmohl se jen na: „Je to prostě takový cool stůl." Oči mu zářily jako hvězdy.

Stejnou cestou jako jsme ráno přijeli do nemocnice, jsme odcházeli domů. Ale nebyli jsme stejní. Něco se změnilo. Předtím jsme nevěděli, co chceme, a teď jsme oba měli jasný cíl.

2. lékařskou fakultu!

…

„Tak takhle nějak to bylo. Aspoň můj paměťový čip má uloženou tuhle stopu. No a pak jsme už jenom udělali přijímačky, vystudovali a Pavel je teď neurochirurg a já dělám na urgentu.“

Pan v sanitce zesmutněl. „To je neskutečný, jak může jeden den změnit průběh celého života. Jedno jediné rozhodnutí. Moje dcera taky chtěla jít na DOD, ale já jí to rozmlouval. Teď je mi to líto.“

„Nejde o to přijít na DOD. Mně a Pavlovi to sice hodně pomohlo, ale jde o to rozhodnout se. Jestli ví, že chce studovat na 2. LF, nikdy není pozdě. Teda, v březnu už jo, přihlášku si může poslat jen do konce února!“