Co když... (Dobronice edition)

Když jsem v sobotu 14. září čekala na Opatově (samozřejmě na té špatné straně) honily se mi hlavou opravdu nepěkné myšlenky… Co když zjistím, že tady nemám co dělat? Co když se tu se mnou nebude nikdo bavit? Co když…? (Mimo jiné také: Co když stojím na druhé straně silnice? To se však vzápětí ukázalo jako pravdivá domněnka.) Ve zkratce – nebyla jsem úplně nadšená faktem, že budu muset strávit příští čtyři dny s úplně cizími lidmi, kteří ještě ke všemu všichni na první pohled vypadali, že už alespoň někoho znají. Znáte to – lehce asociální prvák na medicíně, jehož největší noční můry jsou jen dvě – zkouška z anatomie a nutnost seznámit se s dvěma stovkami sobě podobných. Prostě panika.

Díky bohu mi tenhle stav moc dlouho nevydržel – přesněji řečeno zmizel v okamžiku příjezdu, kdy jsem (konečně!) potkala reálné představitele facebookových profilů z naší kruhové skupiny na messengeru (a překvapivě si byli vcelku podobní). Všechny moje děsivé představy už se potom s dalším programem rychle vypařily stejně jako pára z čaje v našich stylových pelikáních kelímcích (#zerowaste přece).

Musím říct, že dobronický letáček, který jsem před odjezdem otáčela v ruce alespoň stokrát, měl pravdu – čtyři dny uběhly jako voda a při nabitém programu jsem se vážně nestíhala ani nadechnout (a to nejenom při Extreme Rush, kdy jsem se málem utopila v Lužnici). První pomoc střídaly přednášky od zástupců fakulty a mezi tím vším se hrál volejbal, basket, florbal a tuším že i frisbee. Po nocích jsme stejně tak neúnavně běhali po areálu, plnili úkoly (ehm, no… raději nebudu specifikovat) a úspěšně si prolévali játra vod.ou. O soutěže (ať už mezikruhové nebo týmové) také nebyla nouze. První pomoc jsme si mohli vyzkoušet při bojovce na skvělých hercích z řad Motoláku (potlesk prosím), jejichž některé stavy (zvláště ty hysterické) nám opravdu daly zabrat. Naši fyzickou zdatnost prověřil nejen již dříve zmiňovaný Extreme Rush, ale také sportovní turnaj ve volejbale a florbalu. Samozřejmě ne všichni jsme na tomto poli stejně obratní, a tak bych zde také ráda prohlásila, že někdo prohrát musí a že důležité je zúčastnit se. A také že Martinův harém vol. 2 prohrává se ctí a pouze po řádném boji!

Co je ale nejdůležitější – všichni jsme se nějakým způsobem shlukli do kruhů a zaseli základ mnoha novým přátelstvím. Pětka všem ukázala, jak se správně paří, lehce introvertní osmička prokázala svoji odhodlanost a neohroženost v úvodní bojovce a ze sudé i liché sedmičky se zase vyklubali zkušení volejbalisté. I všechna moje počáteční „co když“ byla prozatím vyvrácena. Po přečtení tohoto článku může být čtenáři jasné, že i přeběhnout na druhou stranu silnice jsem stihla a autobus mi tudíž neodjel. Našla jsem lidi, kteří jsou ochotní se se mnou bavit a se kterými s radostí strávím dalších (snad) šest let studia. Myslím, že tato důležitá mise se podařila splnit všem a my tak mohli spokojeni a plni zážitků dobronický areál opustit.

PS.: Občas se ovšem ještě trochu sekneme při oslovování našich nově získaných kamarádů:

„Ty jsi fernetový František? Ne? Jo, Filip!“
„Ještě nám chybí Martini Martin!“
„Já jsem tady!“
„Aha, počkat… tak Medovinový Martin!“
„Taky tady!“
„A jo – Malibu Martin to byl!“

autor: Natka Mašterová
foto: foťák Motoláku et al