Absolvent by si měl umět sám poradit v základních situacích

Rozhovor s MUDr. Milanem Trojánkem, Ph.D. pro vás připravil MUDr. Ondřej Lukáč

Při rešerši jsem zjistil, že jste už na střední škole napsal práci o antibiotické rezistenci enterokoků a dokonce jste s ní reprezentoval naši zemi na Soutěži mladých vědců ve Valencii.
Zabýváte se tedy infekční medicínou už tak dlouho? Jak k tomu došlo?

To je jednoduché. Asi ve čtvrté třídě na základce jsem dostal k Vánocům mikroskop, který mě nadchnul. V kvartě víceletého gymnázia jsem měl možnost navštívit Ústav epizootologie (obdoba naší epidemiologie) na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. Tehdy mě neskutečně nadchlo nadšení lidí, kteří tam pracují. Mají tam laboratoř (BSL-3), ve které se pracovalo s vysoce patogenní chřipkou a podobně. Neskutečně mě to zaujalo a chtěl jsem u nich pracovat na studentském projektu. Ale je pravda, že Brno a Pardubice jsou od sebe daleko, tak jsem nakonec začal pracovat v mikrobiologické laboratoři na Univerzitě Pardubice, kam jsem docházel během studia na střední škole. Dnešní perspektivou to nebyl žádný úžasný vědecký projekt, ale naučil jsem se hodně věcí a mělo to pro mě osobně velký přínos. Nakonec projekt získal několik ocenění. Nicméně už tehdy na gymnáziu jsem si vysnil, že bych chtěl pracovat na infekci na Bulovce, kam jsem díky vstřícnosti paní docentky Marešové od prváku na medicíně začal pravidelně docházet. Upřímně, jsem určitě víc doktor a učitel než vědec :-). V učení mediků i vzdělávání lékařů jsem se našel.

Téma rezistence enterokoků zní ovšem stále velmi aktuálně. Jak na tu práci vzpomínáte? 

Musíte to brát jako studentský středoškolský projekt. Dneska se už věnuji něčemu jinému a s odstupem času se tomu musím trochu zasmát. Na druhou stranu to byla velká škola. Již na gymnáziu jsem se naučil nejen základy práce v mikrobiologické laboratoři, ale především pracovat s odbornými zdroji a informacemi. Mimochodem právě to, že stále určitá část českých lékařů nevyužívá při své práci kvalitních vědeckých důkazů a principů medicíny založené na důkazech považuji za velký problém. Domnívám se, že jedním z úkolů nás, kteří pracujeme v akademické sféře, je právě tyto poznatky zprostředkovávat nejen medikům, ale i širší lékařské veřejnosti, což se u nás poněkud podceňuje. Naopak se obávám, že celoživotní vzdělávání lékařů se někdy zaměňuje za marketing farmaceutických firem.

Považuji za velký problém, že stále určitá část českých lékařů nevyužívá při své práci kvalitních vědeckých důkazů a principů medicíny založené na důkazech .
Domnívám se, že jedním z úkolů nás, kteří pracujeme v akademické sféře, je právě tyto poznatky zprostředkovávat nejen medikům, ale i širší lékařské veřejnosti.

 

Z vlastní zkušenosti mi přijde skoro až neuvěřitelné vybrat si svůj lékařský obor už na střední. Nikdy jste nezakolísal?

Samozřejmě, že jsem zakolísal. Nejvíce jsem váhal asi až po škole, tehdy mi hodně pomohla stáž na motolské interně, která trvala rok a půl a byla velmi kvalitní. Tenkrát jsem upřímně uvažoval o tom, že se po kmeni vydám jiným směrem, ale právě během této stáže jsem pochopil přínos infektologa v nemocničním provozu. Viděl jsem totiž, jak v dnešní hyperspecializované medicíně mohou i na první pohled relativně triviální poznatky z infekční medicíny velmi pomoci a takový konziliář pak nezřídka vytrhne kolegům trn z paty. Infekční konzília nemají v České republice bohužel takovou tradici, přitom z nich mohou těžit všechny klinické obory. Velmi zásadní je však kvalitní spolupráce infektologa s klinickým mikrobiologem. Tyto obory se velmi dobře vzájemně doplňují.  

S infekčním lékařstvím jsem tedy určitě spokojen. Jinak během šesti let na medicíně jsem zažil hodně krizových chvil. Já osobně si je vybral hlavně ve čtvrtém a pátém ročníku, kde se bloky a zkoušky rychle střídají. Proto mám pro mediky v tomto období velké pochopení, protože to opravdu není jednoduché. Naším cílem by už nemělo být nutit studenty, aby se naučili spoustu málo významných teoretických poznatků, ale především jim předat praktické poznatky, aby se ze studenta přibližně za rok stal dobrý lékař. Mám řadu studentů, kteří mi poté, co ukončí studia na fakultě, dávají zpětnou vazbu a hlásí se na naše kurzy v rámci celoživotního vzdělávání lékařů, protože již náš styl výuky infekčního lékařství na fakultě jim připadal užitečný pro praxi.

Naším cílem by už nemělo být nutit studenty, aby se naučili spoustu málo významných teoretických poznatků, ale především jim předat praktické poznatky,
aby se ze studenta přibližně za rok stal dobrý lékař.

Stále jste ovšem během studií na Bulovku pravidelně docházel. Jak to vypadalo? 

Musím přiznat, že jsem vděčný především tehdejší přednostce Vilmě Marešové, Zuzce Blechové a Františkovi Stejskalovi, kteří se mi ohromně věnovali. František je guru české tropické medicíny a jeden z nejchytřejších infektologů v této zemi. Chodil jsem s ním do služeb, již od třetího nebo čtvrtého ročníku mě nechal pod dohledem pracovat s pacienty na ambulanci, odebíral jsem od pacientů v ambulanci anamnézu, vyšetřoval je, psal ambulantní a příjmové zprávy. To je pro medika neocenitelná praxe! Nestojíte jen někomu za zády, ale sami pracujete s pacientem a cítíte, že jste nějakým způsobem přínosní. Jste prostě součást týmu. Ohromně mě to motivovalo, a právě tohle mě připoutalo k infekční medicíně. Po škole jsem si tak s většinou základních diagnóz věděl rady a zkušenější kolegy jsem potřeboval až v nestandardních situacích. To by vlastně měl být náš úkol na fakultě - připravit mediky na každodenní lékařské problémy, aby si v nich věděli rady. Absolvent nemusí umět všechno, ale měl by si umět samostatně poradit v základních situacích. Na druhou stranu bych chtěl zdůraznit, že můj příběh není v rámci naší fakulty raritou. Na každé klinice najdete někoho, kdo si vás do služeb s sebou vezme a umožní vám hlouběji proniknout do oboru, jenž vás zaujal. Medici by to určitě měli zkoušet, protože tak nejlépe poznají klinickou medicínu. 

Naším úkolem na fakultě by mělo být připravit mediky na každodenní lékařské problémy, aby si v nich věděli rady.
Absolvent nemusí umět všechno, ale měl by si umět samostatně poradit v základních situacích.

Vy sám neučíte jen mediky, ale pořádáte pravidelně webináře pro lékaře na různá témata z infekční medicíny...

Se vzděláváním lékařů jsem začal už v roce 2014 a webináře jsme zavedli už v době před covidem.

Pandemie tomu pak dala silný impulz. Budete se divit, ale předtím mnoho kolegů nevěřilo, že formát webináře má smysl. V tom jsem byl z počátku trochu enfant terrible jako ostatně všude. Kvalitní webinář přitom nepochybně zasáhne větší publikum, protože se mohou připojit i lékaři ze vzdálenějších oblastí, kteří by na prezenční dvouhodinový kurz do Prahy přijet nemohli. Pravidelné webináře a online kurzy se tak staly devízou naší Katedry infekčního lékařství na IPVZ, ale myslím, že by to mělo být standardem všude. 

Organizací výuky se zabýváte i v našem fakultní senátu, kterému dokonce předsedáte. Jaké úkoly má předseda akademického senátu? 

Hlavně spojovat lidi. Akademický senát je platforma pro diskusi o důležitých tématech, jež hýbou fakultou. Upřímně, možnost nějak zásadněji zasáhnout do chodu fakulty není příliš velká, od toho je tu především děkan a vedení fakulty. Mimo jasně daných úkolů a pravomocí senát vykonává spíše kontrolní roli. Volení zástupci studentů a pedagogů mají možnost dotazovat se a diskutovat s vedením fakulty o palčivých tématech a navrhovat změny. Je to zároveň prostor, kde se pravidelně setkávají studenti a pedagogové a mohou spolu diskutovat o výuce. Já osobně si dávám za cíl sjednotit různé názorové skupiny na fakultě a napomoci vzájemné spolupráci. Neměli bychom se na sílu přetlačovat, ale společně hledat optimální řešení pro fakultu.

To už je Vaše druhé období v akademickém senátu. Co byste označil za úspěch v prvním období?

Řekl bych, že se nám dále postupně daří pozvednout naši diskusi a více propojit pedagogy se studenty. Podařilo se třeba zapracovat na činnosti pedagogické komise, která už není a neměla by být místem, kde si studentští zástupci jen stěžují na výuku a kritizují jednotlivé vyučující. Je to spíše o koncepčních a důležitých změnách. Naší snahou bylo nově spíše hledat pozitivní příklady a nabízet je ostatním jako inspiraci. To podle mě zcela změnilo i nahlížení na senát u pedagogů. Hlavní roli v tom sehrál především pan profesor Kachlík. Velkou výzvou byl covid a zajištění výuky a praxí. Přestože se jednalo především o úkol vedení fakulty, tak jsme se podle mého názoru snažili být vstřícní a povedlo se najít funkční konsensus. Já osobně mám radost z několika menších projektů, které se ukázaly jako životaschopné, např. Medici PRO Očkování. Novinkou z aktuálního období je obnovená komise pro „komunikaci“, které se věnuje pan doktor Kynčl. Jeden z konkrétních výstupů je projekt „Dvojka na Dvojce: Káva o čtvrté“, kde ve vysílání Českého rozhlasu Dvojka pravidelně vystupují odborníci z naší fakulty. Práce senátu je především o těchto menších krocích, vzájemné důvěře a spolupráci.

Více o diskuzním pořadu na stanici Český rozhlas Dvojka vám přiblíží MUDr. Martin Kynčl, Ph.D., ze senátní Komise pro komunikaci v rozhovoru na stránkách 2lf:

https://www.lf2.cuni.cz/clanky/dvojka-na-dvojce-rozhlasova-kava-o-ctvrte-s-odborniky-z-2-lekarske

Vy zároveň svým způsobem zastupujete v našem senátu Fakultní nemocnici Bulovka.  Mají tamní kliniky specifické postavení?

Určitě. Bulovka je hodně specifická. Rozdíl mezi motolskou a buloveckou nemocnicí je značný. Bulovka se svým charakterem více blíží typické české „okresní“ nemocnici. FN Motol je přeci jen hodně specifické zařízení s řadou excelentních vysoce specializovaných pracovišť a výborným zázemím. Na Bulovce by však podle mého názoru mělo probíhat více prakticky orientované výuky v rámci fakultou zřizovaných „výukových pracovišť“, protože zde má medik příležitost vidět, jak pracuje běžný a řadový internista, pediatr nebo chirurg. Styl práce více odpovídá běžné menší nemocnici. Samozřejmě by bylo otázkou, zda najdeme ochotné a kvalitní pedagogy, ale myslím si, že více zapojit Bulovku do praktických stáží, K10 a K40 by mělo význam.

Výuka infekční medicíny na Bulovce je často hodnocena studenty jako nejlepší. Jak se vám to daří?

Ta unikátnost není až tak o samotné nemocnici, ale spočívá především v organizaci, formě výuky a zájmu pedagogů. Zdravotnický a fakultní provoz jsou poměrně striktně odděleny, takže nehrozí, že by studenti čekali hodinu, než přijde vyučující. Učitelé nemají v tu chvíli „zdravotnické povinnosti“ a mohou se medikům plně věnovat. Pokud se má lékař starat o pacienty na ambulanci nebo oddělení či operovat na sále a do toho ještě stihnout odučit seminář, nutně musí docházet ke kolizím. Další věc je obsahové zaměření. Našim krédem je, že neučíme mediky, ale mladé lékaře, a pojímáme tedy výuku praktičtěji s cílem připravit absolventy na infekční problematiku v klinické medicíně. Já jsem podobně za studií rozlišoval přednášky na ty “pro mediky” a ty “pro doktory”. Myslím si, že ke studentům v posledních ročnících bychom měli přistupovat jako k našim kolegům a učit je podle toho. Nepředávat jim jen „nějaký teoretický základ“, ale hlavně praktický probírat situace, se kterými se mohou setkat. 

Našim krédem je, že neučíme mediky, ale mladé lékaře, a pojímáme tedy výuku praktičtěji s cílem připravit absolventy na infekční problematiku v klinické medicíně.

Nerad bych přehnaně zabředával do tématu covid-19, ale myslel jste si jako infekční lékař, že se během své klinické praxe setkáte s novou celosvětovou chorobou?

Ano. Při výročí Sametové revoluce v roce 2019 jsme měli přednáškové odpoledne o vývoji medicíny za posledních třicet let. Já přednášel samozřejmě o nových a nově se objevujících infekcích jako je SARS, MERS, Ebola a obecně o hrozících pandemiích. Jako infektologové jsme čekali, že jednou k tomu dojde a objeví se nová choroba, která se “úspěšně” rozšíří na všechny kontinenty. Tipovali jsme to spíše na chřipku. Na druhou stranu si pamatuji - a přísahám - že jsem při seminářích pro mediky o respiračních infekcích zdůrazňoval význam koronavirů a studentům v nadsázce doporučoval jejich další výzkum, protože SARS a MERS pocházely právě z této skupiny a zvířecích koronavirů již byla popsána celá řada. Ovšem takovou pandemii, jež zasáhne všechny země a naprosto změní naše životy, asi nemohl očekávat nikdo. Na covid-19 se bude určitě jednou vzpomínat stejně jako na španělskou chřipku nebo cholerové pandemie. Na druhou stranu, já bych nechtěl práci infektologa zúžit na tyto problémy. Infektolog v nemocnici v běžném provozu věnuje mnohem více času i mentální kapacity řešení „zajímavějších“ problémů jako je diferenciální diagnostika horečnatých nebo zánětlivých stavů, uzlinových syndromů, výběru vhodného antibiotika u pacientů s infekcemi vyvolanými multirezistentními bakteriemi apod. 

Máte své oblíbené téma v infekční medicíně? 

Nejradši mám právě asi diferenciální diagnostiku horečky a zánětlivých stavů, tropickou medicínu a problematiku antibiotik. Podobně jako pan profesor Zámečník rád bourám zažité mýty a klišé v medicíně. V infekční medicíně jich je hrozně moc a já se na ně ve svých webinářích rád zaměřuji.

Po Vaši humanitární misi v Keni v roce 2019 jste měl výstavu fotografií z nemocnice i africké přírody. Je to Váš koníček? 

Popravdě ne. V Africe jsem byl několikrát a vždy hodně fotím. Kolegyně z IPVZ mě donutila některé z fotek vystavit a je pravda, že krajina afrických savan a čajovníkových oblastí je fotogenická. Mým koníčkem se v posledních letech trochu překvapivě staly humanitní vědy. Já jsem si sice během studií na gymnáziu přivydělával jako průvodce po památkách, třeba na Kosti nebo na Červené Lhotě, na což dodnes rád vzpomínám, ale jinak jsem se opravdu věnoval především přírodním vědám - biologie, chemie, fyzika - a zbytek šel trošku mimo mě. Ve čtvrťáku na medicíně jsem v létě strávil dva týdny v Římě a tam se mi úplně otevřel svět výtvarného umění, architektury, historie atd. V tomto poznávání jsem pokračoval i po návratu do Čech. Následně jsem se stal členem Klubu Za starou Prahu, Společnosti (Klubu) přátel Národní galerie a hodně jsem si četl o architektuře, obrazech a snažil jsem proniknout i do dalších humanitních oborů. Na medicíně máme někdy tendence těmito obory trochu opovrhovat a to je podle mě chyba. V tom je velká výhoda Univerzity Karlovy, kde jsou různé obory pod jednou střechou a my tak máme možnost se s lidmi z jiných fakult blíže seznámit a hledat společná témata, což se povedlo například s Mediky PRO Očkování. V podobných spojeních vidím velkou výhodu naší univerzity oproti některým ryze medicínským univerzitám v západní Evropě. 

Na medicíně máme někdy tendence humanitními obory trochu opovrhovat a to je podle mě chyba. V tom je velká výhoda Univerzity Karlovy, kde jsou různé obory pod jednou střechou, máme možnost se s lidmi z jiných fakult blíže seznámit a hledat společná témata, v  tom vidím velkou výhodu naší univerzity oproti některým ryze medicínským univerzitám v západní Evropě.