Medik obecný: Zkouška

Ding. Ding.

Tak je to tu. Zazní pomyslný gong a jde se na to. Obléknete se do gala a vyrázíte. Musím se přiznat, že ačkoli ta smršť zkoušek v druhé polovině studia je místy až otupující, tak stále jsem ráno před každou zkouškou dosti rozechvělý a rozvrkočený. Máte nějaké rituály před zkouškou? Já jo. Vždycky si pustím skladbu War z Rockyho 4 - ta mi úplně vlije sílu do žil. Večer předtím si naopak na uklidněnou nechám na počítači zahrát When you believe z filmu Princ Egyptský. Dalším mým obyčejem je, že si na zkouškou vezmu s sebou všechny materiály a učebnice. Nejsem sice ten typ, co si ještě na cestu do školy nechá k přečtení jednu dvě otázky, ale jsem prostě klidnější, když vím, že při nějakém popudu mohu hned sáhnout po zdroji informací.

Na rovinou napíšu, že nerad dorážím na zkoušku s předstihem, protože mi přijdou nejhorší ty chvíle před začátkem, kdy tam všichni postáváme a sem tam někoho popadne panika a začne řešit stěžejní znalosti typu: “Co když se mě zeptají, jakou chuť má mateřské mléko matky s cystickou fibrosou?” Proto se většinou snažím dorazit na zkoušku jen krátce před stanoveným časem, abych nemusel příliš čekat.

Takhle jsem jel tramvají i na zkoušku z biologie. Nevěnoval jsem příliš pozornosti dění okolo a spíše jsem zpytoval svědomí, co bych si rád vytáhnul a kde mám naopak rezervy. BUM! Z přemítání vytrhnul náraz do dveří tramvaje. Někdo na Andělu ještě dobíhal do “mého” vagonu a už to nestihnul. Byl to pan doktor Kočárek a v okamžiku odjezdu jsme se akorát střetli pohledy. “Hmm, tak to je přímo ideální prolomení ledu před zkouškou,” pomyslel jsem si a doufal jsem, že pan doktor si absenci mé pomoci nevyložil jako zlomyslnost. S těmito myšlenkami jsem přišel do Žížaly a očekával jsem, že za pět minut dorazí i pan doktor a zkouška začne. Jenže nikdo nepřicházel. Už jsme čekali asi patnáct minut po stanoveném začátku a okolo nás se rojili pan profesor Sedláček s panem docentem Marešem a ve vzduchu znělo pološeptem: “Kde je Eda? Kde je Eda?” Za pár minut přišla paní Tůmova (pozn. red. paní Tůmová, mezi studenty zásadně jen familiárně "Věruška", byla dlouholetá sekretářka a spíše vedoucí biologie na Plzeňské. Všechny tamní pány držela na velice velice krátkém řetěze.) a podala vysvětlení: “Edu okradli!!!” “Cože? Kde? Jak?” “No, v tramvaji. Já mu pořád říkám, ať nenosí všechno na zádech v tom baťohu.” Takže vždycky, když toto někde vyprávím, tak to uvedu: “Chcete si poslechnout, jak kvůli mně okradli doktora Kočárka?” Všichni chtějí...

Čekání máte za sebou a pak už se střetnete v tváří tvář zkoušejícímu. Nejradši mám situaci jeden na jednoho - takový westernový styl. Sednete si naproti sobě. Střetnete se pohledy. Tas! To mi vyhovuje. Mít více zkoušejících může být ožehavé, pokud nejsou sehraní a spíše závodí v tom, kdo položí rafinovanější dotaz. Je to ovšem zkouška před spolužáky, která mi vykouzlí vějíř vrásek na čele. Možná je to trochu paradox, ale představa, že vypustím nějakou velkou blbost (a že se toho leckdy nevyvaruji) před svými kolegy, je pro mě bolestnější než, když se takto shodím před renomovaným panem profesorem.

Jakožto sběratel historek a milovník humoru jsem vždycky snil o tom, že svého zkoušejícího plánovaně rozesměji. A to se mi povedlo na zkoušce z mikrobiologie. Byl jsem u pana primáře Nyče a paní doktorky Bébrové a vytáhnul jsem si mimojiné i meningokoka a jakmile jsme se dostali k problematice očkování proti tomuto patogenu, tak jsem utrousil:

“No, já jsem byl proti meningokovi omylem očkovaný...”

To je je skutečně rozesmálo: “Hahaha, omylem? To jste jako zakopl a spadl na jehlu?”

“Ne, měl jsem být u tátova známého praktika očkovaný proti klíšťové encefalitidě a ten mi píchnul jako velkou novinku jednorázovou injekci.”

“Ale nic takového není. Tam musí být přeočkování!”

“No, právě. To jsme dozvěděli na pozdější pravidelné preventivní prohlidce u mé dětské obvodní lékařky. Táta na svého kamaráda hned uhodil a dozvěděli jsme, že ten si popletl injekce a očkoval mě na meningokoka typu C.”

“Tak aspoň víte, jak to chodí v realné medicíně.”

(nakonec jsem dostal výbornou a pan primář ještě po mně nechal pozdravovat v Liberci)

Vždycky se těším na ten okamžik po zkoušce, kdy už je hotovo a zkoušející vám podá index. Najednou to z vás všechno spadne. Před sebou už nemáte kata a ztělesnění svých nočních můr ale docela milého člověka, s kterým si můžete i srdečně popovídat. Často proběhne i velmi milý rozhovor o vašich plánech do budoucna, o medicíně jako takové nebo o výuce daného předmětu. Občas mi ovšem chybí nějaká zpětná vazba po zkoušce, kdy bych se dozvěděl, co jsem měl udělat lépe a jak to ovlivnilo moji známku. Nejhorší je, když deset minut celí uřícení něco drmolíte a před vámi zívá znuděný zkoušející. Pak jen něco zapíše do indexu a pošle vás pro dalšího, ale to se naštěstí často nestává.

Jednou jsem si na tu příjemnou chvíli po zkoušce připravil i menší vtípek. Zrovna to totiž vyšlo tak, že jsem byl na termínu zkoušky z propedeutiky u pana profesora Kvapila přihlášený jako jediný zástupce mužského pohlaví, zatímco zbytek peletonu tvořily mé spolužačky. Říkal jsem si, že pokud bych byl první a zkouška se povedla, tak bych na rozloučenou pronesl: “A teď vás budou čekat už jen mé spanilé kolegyně.” Okolnosti se pak vskutku vyvrbily dle mých představ, takže mi to nedalo a tu průpovídku jsem si neodpustil. Pan profesor se začal smát, ale přísedící paní docentka Bláhová jen nechápavě potřásla hlavou: “Cože? Jak jako jen spanilé kolegyně?” Pan profesor ji uvedl do obrazu: “No, on je dneska jediný kluk!” “Jo, takhle... Vy jste mi ale nějaký rozšafný takhle po zkoušce.”

A nakonec taková otázka na tělo: Kolikrát se podívate po vydařené zkoušce do svého indexu? Já asi pětkrát.

Ondřej Lukáč

Zdroj obrázku: https://dailyrichblog.files.wordpress.com/2011/10/rocky-iii.jpg