Medik obecný: Tunel
20. prosince
Pokoj na Kajetánce, voní svařák a znějí koledy. Jeden kruh právě slaví Vánoce a vypraví se ještě do druhé věže pro kolegu F. Š. Ten se totiž právě učí.
Ťuk. Ťuk.
“Kdo tam?”
“To jsme my.”
“Co je?”
“Slavíme Vánoce, F. Pojď za námi.”
F. tedy neochotně odloží učebnici a vypraví se za ostatními. Dostane do ruky hrnek se svařákem a nechápavě se rozhlíží okolo sebe. Proč mají ti lidé na hlavách čepice a proč hraje ta otravná muzika?
“Co, že to slavíte?”
“Vánoce, F. To neznáš?”
“Jasně, to je 24., když na hodinku odejdu od učení, rozbalím dárky, sním kapra a zase se vrátím.”
“Jak je libo.”
F. Š. se lehce usmívá a usrkává. Po chvilce se zvedne a jde zpátky. Ostatním vzkáže, že právě promrhal hodinu produktivního času.
...
Tento příbeh je... pravda. Stalo se podle očitých světků na kdesi na pražském severozápadě.
Tuto příhodu jsem si skutečně nevymyslel, ale jedná se o samozřejmě o krajní případ. Na druhou stranu ilustruje určitě tendenci izolovat se, která bývá medikům v určitých chvílích vlastní. Upozornil nás na to i Daniel Stach ve své přednášce na jaře v Pelouchově posluchárně. “Nezůstavejte v tunelu!” nám tehdy vzkazoval. Je to takový věčně vztyčený prst - neztrácet kontakt s realitou a nezapomínat na život okolo. Já se musím sebekriticky přiznat, že se mi to ne vždy zcela daří...
Obecně k tomu asi medicína a práce v nemocnici vzhledem k časové náročnosti poněkud svádí. Už jen studium trvá dlouho a bývá tak náročné, že většině z nás ten sociální a kulturní život poněkud nabourá, takže se může stát, že známé mimo zdravotnictví občas delší dobu prostě nepotkáte. K tomu ještě ty odborné pojmy a tunel nebo chcete-li bublinu máme na světě.
Já vždycky při podobných úvahách obdivuji některé naše slovutné profesory, kteří se nenechali uvrtat jen do medicíny, ale skutečně nám svými rozsáhlými zájmy dávají skvělý příklad. Vemte si pana profesora Zámečníka a jeho přednášky protkáné nádhernýma obrazy, o nichž dokáže tak poutavě vyprávět. Samostatnou kapitolou pak je pan profesor Koutecký, který si našel dokonce čas i napsat pohádkovou knížku pro děti nebo působit v Radě Národního divadla či Nadaci Národní galerie.
Tyhle bubliny či tunely mají však několik stupňů. Jakmile se člověk po škole rozhodně pro nějaký obor a začne se mu věnovat, tak může ztrácet kontakt s těmi ostatními. Na jednu stranu je to přirozené, že se soutředíte zcela na vaše pacienty. Na druhou stranu medicína představuje týmovou disciplínu a pokud ztrátíte kontakt s jinými lékaři, tak se hůř navazuje spolupráce. Skutečně pak můžeme často vidět nedorozumění až třenice mezi jednotlivými obory, pokud se musí starat dohromady o jednoho pacienta. O to více si tak vážím některých našich pedagogů, ze kterých je opravdu cítit, že nejsou jen zahleděni do svého oboru, ale vnímají i to, co se děje u jejich kolegů a třeba si pak i něco z toho odnesou do své vlastní praxe.
To je podnět i pro nás - z každého předmětu a bloku si něco odnést a postupně si v hlavě vytvářet vlastní kaleidoskopický obrázek. O tom to přeci je, ne?
Zdravím po odmlce všechny čtenáře a přeji úspěšný školní rok.
Ondřej Lukáč
Zdroj obrázku: https://cdn.i0.cz/public-data/fe/c9/97391c8e32abb8ad4b691cc1bfa2_w1200_h...
