Medik obecný: Pacienti

Dnes se podíváme na ty, o které nám přeci jde ze všeho nejvíce – o pacienty. Pro medika je první setkání s pacientem opravdu památná chvíle. Je to další krok k tomu, aby se z vás stal OPRAVDICKÝ DOKTOR. Nevím proč, ale i přes četné kontatky s pacienty na ošetřovatelství a do určité míry i během týdne praktického lékařství, stále vnímám jako začátek mého vztahu medik-pacient až propedeutiku ve třetím ročníku. To byl přeci jen takový první moment, kdy jsme si hráli na lékaře jako takové. Nepřišli jsme jen změřit tlak nebo dolít čaj. My jsme se přišli zeptat na problém, s nímž dotyčný přišel, co tomu předcházelo a jak se vlastně do naší nemocnice dostal... a k tomu ještě na to, v jakém bydlí patře, jestli náhodou neměl v dětství rýmu a kolik šálků kávy denně vypije.

V podobných chvílích si často vzpomenu na pana docenta Vajnera, co vždycky studentovi, jenž se nervozně v potu tváře potýkal u mikroskopu s jeho otázkami, s gustem podotknul: „Tohle není přece žádný stres. Opravdový stres přijde, až budete stát před pacientem a nebudete vědět, co mu je. Tohle nic není.“ Obyčejné odebrání anamnézy se s touto situací samozřejmě nedá vůbec srovnat, ale přesto mi ten den na propedeutice, kdy jsme šli poprvé za pacientem moc do zpěvu nebylo. Člověk si sumíruje, na co všechno se musí poptat a velmi pravděpodobně pak přeci jen na něco zapomene. V ideálním případě na jméno pacienta. Při hromadném odebírání anamnézy se pak každý modlí, aby na něj nevyšla gynekologická anamnéze. Ono rozebírat s pacientkou se zaníceným žlučníkem, kolik už měla potratů a kolik z nich bylo zamýšlených, není úplně moment, se kterým se slzami štěstí chlubíte rodičům do telefonu...

Postupně se ovšem člověk přeci jen trochu zabíhá a rozhovor s pacientem se pro něj stává v dobrém slova smyslu rutinou. Některé otázky vám už naskakují ryze automaticky a i když se tu a tam na něco zapomene (na ono pověstné patro ovšem nikdy). Konverzace s pacienty pak vykrystalizují do podoby několika opakujících se scénářů, kdy se některé situace cyklicky opakují. Já jsem se na tomto základě rozhodl pacienty rozdělit do několika typů:

1. Tajný agent

Takový pacient si pečlivě střeží svou identitu a nikdy tak nevíte, na čem jste. Často se tedy stane, že z rozhovoru vyplyne, že jste v nemocnici právě potkali naprosto zdravého člověka, jenž se na lůžku patrně ocitnul čistě souhrou humorných náhod. Málokdy potkáte hypertonika, ale každý bere prášky na vysoký tlak apod. Mnohé ovšem prozradí jizvy při fyzikálním vyšetření, a tak se občas vyklube, že dotyčná neměla nikdy zdravotní obtíže, ale kvůli onkologickému onemocnění prodělala gynekologickou operaci. Jeden diabetik po amputaci nohy nám zase sveřepě vykládal, že nikdy žádnou operaci neměl.

Po farmakologii vám pak alespoň náznakem něco prozradí alespoň seznam léků. Čím zdravější pacient, tím delší seznam. Já naprosto chápu, že nervozní medik v šedivém plášti a s křivě zavěšeným indexem nebudí zrovna záplavu důvěry a puzení se se vším svěřit, ale když vás starší pán na interním oddělení přesvědčuje, že je tam vlastně jen kvůli bolesti zad, tak to přeci jen není to pravé ořechové...

2. Superstar

Fakutní nemocnice sbírají ojedinělé případy často i z těch nejodlehlejší koutů republiky. Pokud se někdo mimořádně zajímavý zrovna ocitne na lůžkovém oddělení v průběhu akademického roku, tak si může být jist, že za ním budou celé dopoledne proudit zástupy studentů napříč ročníky. Některé to sice nudí až otravuje, ale mnozí si za ta léta (zejména, pokud trpí vrozenou chorobou) už na zář reflektorů natolik zvykly, že často medikům na požádání přednesou přednášku jako z partesu.

3. Bavič

Zatímco mnozí berou zvýšenou pozornost věnovanou své osobě během výuky jako další nesnáz, tak jiní si očividně užívají přítomnost publika. Jsou si vědomi toho, že medik je tvor dosti veselý, a tak neváhají a rádi pobaví mediky i lékaře kupou hlášek a historek, se kterými se během vyšetřování pohotově vytasí. Vzpomínám si na jednoho pána, co krátce po příjmu vykládal: „Hele šéfe, už se blíží oběd a já cejtím v kostech, že to bude pečená kachnička se zelím a s osmi knedlíky. Už se nemůžu dočkat!“ Pravil jsem, že budu držet palce, aby to alespoň částečně dopadlo. Druhý den jsem se zeptal, jak to tedy vypadalo a pán s poněkud menším entusiasmem odvětil: „Hele šéfe, voni to tam včera v kuchyni nějak asi popletli. Místo kachýnky jsem dostal nějakou odpornou kaši. To oni určitě prohodili. Kachnu dali praseti a mě dali žrádlo pro čuníka.“

4. Učitel

Nezřídka si pacientu uvědomují, že mají před sebou tvárnou hmotu, z nichž se po maličkých krůčcích budují budoucí lékaři. Berou tedy svoji roli velmi zodpovědně a dávají si záležet na tom, aby od nich studenti neodcházeli bez nějaké té rady do života. Často to bývá obligátní „Pořádně se učtě!“, ti spokojení podotknou „Paní doktorka je odborník na svém místě. Poslouchte pečlivě vše, co vám říká.“, mnohdy se ovšem najdou příznivci alternativních proudů a ti ucítí, že právě se jim naskytla příležitost ovlivnit zatuchlé pořádky českého zdravotnictví, a tak vám odpřednáší, jaké všechny metody by se měly zavést do běžného provozu.

Jeden pacient mi takhle vykládal, že byl naprosto nespokojený s terapií nádoru prostaty, kdy všechny parametry mu už poklesly, ale ti hloupí onkologové i nadále trvali na léčbě. Pak ovšem navštívil jednoho léčitele, který mu prodal skvělý přístroj produkující blahodárné magnetické vlny, s nimiž teprve zaznamenal ten pořádný posun v léčbě a o kterém by každý lékař měl slyšet.

„A proč jste tedy nyní tady?”

„Objevili se nové potíže a pak mi našly metastázy.”

5. Tvrdší oříšek

Mezi pacienti se najdou i zarytí introverti a zdravotní stav není zrovna téma, jež by pro ně představovalo ideální prolomení společenských ledů. Mnohdy hraje významnou roli samotná choroba nebo četné komorbidity. Specifickou kapitolou jsou bezdomovci... Každé slovo, každá informace si pak žádají velké práce a trpělivosti.Takových pacientů je samozřejmě mnoho a je dobře, když se trochu otrkáme ještě před vypuštěním do provozu. Při vyhodnocování anamnéz je pak však dotyčný medik oproti kolegům poněkud v nevýhodě. Někdy však takový pacient rozhodí i vystudovaného lékaře, zvlášť pokud právě začíná. Podobné situace jsem se jednou stal svědkem, když jsem s kolegyní zpovídal velmi zmateného staršího pána.

„Dobrý den. Jmenuji se Ondřej Lukáč a jsem student třetího ročníku.“

„Ty jsi doktor?“

„Ne, já bohužel nejsem doktor, ještě studuji.“

„Takže nejsi doktor?“

„Nejsem, ale jednou... možná... třeba...“

„A jsi tedy doktor?“

„Ne, jsem student třetího ročníku.“

„Ale budeš doktor?“

Takhle rozhovor plynul asi patnáct minut s následujícím výsledkem.“

„Aha, takže ty jsi Ondra a studuješ zde medicínu.“ (Mexická vlna)

Do místnosti vstoupil místní mladý lékař a jal se pánovi taky představit.

„Dobrý den, já se jmenuji Pátek a jsem váš ošetřující lékař.“

„Jasně, ty jsi student tady na praxi, že jo?“

Ondřej Lukáč