Medik obecný: Operace

Pane doktore, dneska jste poprvé operoval, viďte?

Ale já neoperuju, paní Zelená.

Neoperujete? Tak vidíš, ani neoperuje a na to musel chodit tak dlouho do školy...

Dovolil jsem si dnes zahájit jednou pamětihodnou scénou z třetího dílu Básnické ságy, která podle mě nádherně ilustruje nahlížení laické veřejnosti na chirurgii a zbylé lékařské profese. Pokud operujete, tak jste prostě číman, kabrňák, geroj a pan Doktor s velkým D. Zbylí jsou jen takoví nosiči vody. Velkou roli v tom určitě hrají i televizní seriály a vemte si, kolik mediálního prostoru dostávají jednotlivé profese - chirurgické mají jasně navrch, jen sexuologové jim šlapou na paty (a to jim musím započítat i televizní reklamy). Zajímavý vývoj měla třeba tato problematika v Doktoru Housovi, kde v prvních epizodách skutečně na závěr dorazil nějaký anonymní chirurg, aby svým výkonem završil úspěšný diagnostický proces, později ovšem stále více a více vidíme na sále i House a jeho tým.

Jelikož jsem z nelékařské rodiny (alias “Mudlovský šmejd”), tak mám toto téma taky často na talíři. Maminka s oblibou cituje právě výše uvedenou scénu. “Pořádný doktor prostě operuje.” I na gymplu platilo, že když jsem řekl, že půjdu na medicínu, tak se ozvalo: “To budeš jako operovat, jo?” Táta si zase vysnil, že bude mít doma malého operatéra - sháněl prasečí packy, skalpely, návody a systematicky v průběhu let opakovaně sondoval situaci: “A co chirurgie, ta by tě nebavila?” No, nebavila. ¯\_(ツ)_/¯

Na druhou stranu lidí, co jdou na medicínu s tím, že by je operovat bavilo je asi poměrně dost (rozhodně víc, než kolik se jich na konci na chirurgii skutečně vydá). Ať vás to však láká nebo ne, tak musíte uznat, že to je skutečně až slavnostní pocit, když jde medik poprvé na sály. Stále si poměrně živě pamatuji tu krátkou exkurzi na ošetřovatelství ve druháku. Člověk se učil, jak se po chirurgicku myjí ruce (a o několik let později zjistil, že to ve skutečnosti chodí trochu jinak) a ještě teď vzpomínám na ten pocit, kdy jsem měl poprvé v životě NAPROSTO dokonale umyté tlapky. Potom jsme se ještě koukali na operace z umýváren a jeden chirurg vyšel ze sálu ven a zahlédl nás:

“A vy máte být jako kdo?”

“My jsme druháci.”

“Druháci? To vás sem snad přinesl čáp nebo co...”

Dlouho mě ovšem děsila představa, že jednou už nebudu jen divák v pozadí, ale někdo se na mě obrátí se slovy: “Tak kolego umyjte se a půjdete asistovat.” Přiznávám, že tyhle obavy mě mučily skutečně dlouho a já se tak raději vyhýbal sálům jako čert kříži. Stále jsem ovšem někde vzadu v mysli tušil, že přijde chirurgická praxe a já tak nebudu unikat do aleluja. Potom to přišlo. První den na letní praxi mě pozvali na resekci části jater kvůli metastázám a jakmile byla nejtěžší část hotová, tak se primář napřímil: “Hele hoši, já už mám pro dnešek vyděláno. Doděláte to tady s kolegou medikem a já jdu na oběd.” Sestřičky mi tedy pomohly se umýt, odhadli moji velikost rukavic a já šel celý rozklepaný poprvé na plac. A bylo to... úplně v pohodě. Zjistil jsem, že jediné, co se ode mě čeká je něco držet, podat, napnout, roztáhnout atd. Prostě se ze mě stal biologický tvarovatelný ergonomický držák na háky. A TO MI JDE!!! Vydržím stát hodiny, krev mi nevadí a podržím cokoliv. A to nejdůležitější ze všeho: poprvé po dlouhé době jsem byl někde užitečný a zdravotnický personál měl možná i radost z toho, že tam jsem. Na to si člověk zvykne rychle.

V šestém ročníku jsem se tak už sálům nevyhýbal a naopak jsem rád zaskakoval za synkopofobní kolegyně. Nemohu říct, že by mi učarovala chirurgie jako taková. Interní obory mi vždycky budou bližší, ale chápu, proč mají mistři skalpelu svůj obor rádi a proč se touto cestou vydali.

Na závěr mám ovšem jednu historku, jež se mi nedávno přihodila. To, abych nekončil v přehnaně důstojném duchu:

Dorazil jsem na kolej a potkal jsem jednu vedlebydlící. Ta se mě zeptala, jak se mám, tak jsem řekl, že jsem celé dopoledne asistoval na sálech.

“Ježiš a jak zvládáš tu zodpovědnost?” (měla úplně obdivný užas v očích)

“Jakou zodpovědnost?” (pokrčil jsem nechápavě rameny)

“No za toho pacienta.”

“Já asistuju, tak spíš jen něco držím a tak.”

“Ale i tak, jak to zvládáš? To tě tedy obdivuji.”

“Já vlastně chytnu háky a přemýšlím o tom, co si dám k obědu. Každopádně dneska byly tři operace. První dvě byly v pohodě, ale ta třetí šla trochu hůř, a tak byl ten doktor poněkud naštvaný.”

“On měl strach o toho pacienta, že jo?”

“Ne, byl naštvaný, protože šel o hodinu později na oběd.”

Ondřej Lukáč

Obrázek: http://www.filmtakeout.com/throwback-thursday-mash-review-by-julia-butcher/