Medik obecný: Nějaké otázky?

Velká posluchárna, konec přednášky.

“Máte někdo nějaký dotaz?”

Ticho. Nikdo ani nedutá.

“Opravdu žádný? Nemusí se to týkat dnešního tématu. Může to být obecně otázka z biochemie...”

Stále nic. Westernové křovisko proletí skrz posluchárnu. Atmosféra houstne.

“Nemusí se to ani týkat biochemie, můžete se klidně zeptat i na podmínky zápočtu nebo na zkoušku?”

Jeden můj spolužák už nevydržel tíhu momentu a začal tleskat. Postupně se přidávali další a další, a tak byla tenkrát ukončena přednáška.

Je to vždycky takový ožehavý moment, když přednáška končí a ozve se: “Jsou nějaké dotazy?” Rozhlížíme se po sobě, jestli se najde nějaký odvážlivec. Postupně se v průběhu let vyprofilují profesionální kladatelé otázek, kteří vždycky vyhmátnou nějakou nesrovnalost, jež se musí prostě na místě vyřešit. Čím menší detail, tím delší odpověď. Na konci přednášky se tak většinou upře dotaz na tyto experty a mnozí nedočkavci nasadí dosti výhružné výrazy ve tváři. To se pak položení dotazu může stát přímo buřičským aktem a někdy až adrenalinovým zážitkem. Na popularitě dotyčným zejména nepřidá, pokud svým dotazem přednášku protáhnou o další čtvrhodinu. Mě se to bohužel taky jednou povedlo a to zrovna na veřejném zdravotnictví, jež se těší vskutku mimořádné divácké oblibě. Jakmile mi tedy vyklouznul onen dotaz a přednášející pod jeho dojmem otevřel novou prezentaci (ups!), tak mi na čele vyvstaly kapičky potu a za svými zády jsem zaslechl broušení vidlí a zapalování pochodní....

Většina přednášejích si je však vědoma, že dotazů na přehrabování se plnými hrstmi zrovna nebude, a tak onu závěrečnou větu jen tak zašumí do davu při zavírání prezentace... Radikální přístup měl naproti tomu pan profesor Poledne, jenž svoji přednášku o Metabolismu tukové tkáně zakončil slovy: “Tak a máme čtvrhodinku na dotazy. Já věřím, že máte určitě plno dotazů, protože byste jinak byli ignoranti a to určitě nejste...” Nevím, jestli to bylo skutečně tímto pobídnutím nebo spíše tím, že k tukové tkáni má řada z nás více či méně neutěšený vztah, ale dotazů se tenkrát sešlo dostatek a svojí čest jsme tak uhájili.

Já osobně potřebuji mít do tématu nějaký vhled, abych se mohl na něco zeptat. Mít nějakou představu a tu konfrontovat s obsahem přednášky. Jako ideální situaci tak vnímám vyšší ročníky, kdy jedno téma zkoumáme z různých úhlů pohledů a je tak možné se zaobírat rozdíly mezi přístupy jednotlivých profesí (přičemž se většinou dozvíme, že lékaři z oboru XY to dělají jediní v nemocnici dobře a ostatní jim do toho jen fušují). Dál se dobře hledají dotazy u témat, které denně pociťuji - tuková tkáň, krátkozrakost, alergie, cystická fibróza apod.

Často si vzpomenu na podobné momenty v popkultuře. Jednak v seriálu Simpsonovi, kdy Montgomery Burns jakožto zasloužilý podnikatel vystoupil na základní škole a po jeho krátké přednášce o úspěchu v podnikání se otázal: “Nějaké dotazy?” Podobně jako u nás následovalo rozpačité ticho, které nevydržel ředitel Skinner: “Co je podle vás důležitější: tvrdá práce nebo odhodlání?” Monty jen lakonicky procedil mezi zuby: “Nějaké skutečné dotazy?” Ještě blizší mi je pak spisovatel Robert Fulghum, jenž v jedné ze svých povídek popisuje, jak tyto chvíle vždy využil k tomu, že se přednášejícho zeptal, jaký je smysl života, až se jednou odpovědi skutečně dočkal...

Nebylo by to zajímavé i našich přednášejích se čas od času otázat, co je smyslem života? Věřím, že by mohly následovat mnohdy velmi inspirující odpovědi...

autor: Ondřej Lukáč

zdroj obrázku: http://the-toast.net/wp-content/uploads/2014/08/Screen-Shot-2014-08-09-at-10.36.42-PM.png