Medik obecný a Medicínská novicka: Jaké to pak asi bude?

(Já jsem si dnes dovolil pro tentokrát spojit síly s mojí nesmírně talentovanou spolužáčkou, jež píše pod pseudonymem Medicínská novicka. Přeci jen tohle téma si zaslouží multidisciplinární přístup.)

Den jde za dnem. Předmět za předmětem a zkouška za zkouškou. V druhé polovině studia už z vás opadá to vzrušení z let minulých. “Jé, já jsem se fakt dostal!” “Hurá! já jsem přežil anatomi.” “Skvěle! Patola je za mnou!” Najednou to tu prostě je. Víte dobře, že teď už vás nikdo nevyhodí a tu školu doděláte a pak se stanete doktory... “Počkat, počkat... VŽDYŤ JÁ BUDU ASI DOKTOR!!!” A panická ataka je na světě. Když si představíte sebe první den v práci. Ten okamžik, kdy vyfasujete první pacienty a jejich osud bude ležet na vašich bedrech. Brr. Dost děsivý pocit...

Zvlášť když mozkovna zeje prázdnotou. Respektive přetéká horou informací pochybného významu. Na předních příčkách hity jako sulcus tendinis m. flexoris hallucis longi, ΔF508 a jiné změti náhodných znaků, stovky a stovky důležitých příjmení (včetně těch proklatých Maďarů a Japonců)... A někde pod nimi to zlaté jádro medicínského vzdělání, ve kterém jsou ovšem informace poskládané v beznadějně nepoužitelném pořadí.     

A tím to nekončí, co teprve práce u lůžka. Odebírání anamnézy spolehlivě odhalí nádorová onemocnění dědečků z třetího kolena, ale zdali pacient s pneumonií kašle, se na potvoru zapomene. Při rozhovoru se pořád kymácíte mezi krajní naivitou a paranoiou, aniž byste stihli přistát kdekoliv uprostřed. A nic neudělá tak dobrý dojem jako přátelské stisknutí pravice, následované sprintem k dávkovači s dezinfekcí. Někdy se zdá, jako by na každý krok připadal přešlap.

Já si při podobných úvahách vždycky vzpomenu na naši gymnaziální chemikářku, která se jednou zastala mého spolužáka, jenž se taky hlásil na medicínu, a poněkud plaval v chemii: “Dobrý doktor nemusí být nijak prudce chytrý, ale musí být pečlivý a mít rád lidi.” Jak postupuji studiem a poznávám více a více lékařů a oddělení, tak si myslím, že na tom něco je. Přijde mi, že drtivá většina práce je o návyku. Záleží samozřejmě na oddělení, ale zdá se mi, že skutečně se z práce po několika měsících na oddělení stává v dobrém slova smyslu rutina, kdy si zvyknete na několik nejčastějších diagnóz, dostanete je do oka a diagnostické a terapeutické postupy se vám zase naopak dostanou do krve. Nicméně ty první kroky budou určitě těžké a je důležité si vybrat to správné oddělení, kde si vás vezmou pod křídla a pomůžou vám překonat první nesnáze...

Na druhou stranu bych do toho výčtu vlastností správného lékaře zařadil i pokoru vůči paletě nemocí, příznaků i vlastním schopnostem. Člověk nikdy nesmí nabýt dojmu, že už všechno umí. To je první krok k tomu si narazit nos. Rutina vás nesmí přerůst v tom smyslu, abyste ztratili ostražitost. Na Motole se často medik potká s pacienty, jejichž obvodní lékaři udělali chybu, podcenili situaci a něco důležitého přehlédli.

Občas se hodí trochu té pokory i k něčí nepokoře, že? Protože kdoví, co jednoho dne, při vší pokornosti, budeme sami páchat. Ale navzdory všem podobným obavám, pesimismu a zmaru nutno říct, že je na co se těšit. Což je věta, za kterou má každý lékař právo nevděčného medika bacit po hlavě biblí svého oboru. Nejlépe všemi vydáními, které má k dispozici. Přesto ten pocit možná sami zažili.

Jak roky studia plynou, nadšení z nových teoretických poznatků slábne a touha po praxi sílí. Obecné ztrácí svůj lesk a nakonec na plné čáre prohrává s konkrétním. Hutné odstavce lékařských zpráv jsou o něco zajímavější než hutné odstavce učebnic, protože středobodem zájmu je pacient a jeho životní příběh, mnohdy spíš boj. Kam, teatrálně řečeno, vstupuje lékař jako rytíř v zmačkané bílé zbroji, v zoufalé snaze odvrátit vše vyhnutelné i nevyhnutelné. Více či méně úspěšně, s větším či menším nadšením, nicméně se tak děje.

Dále je tu blažená představa, že člověk na oddělení patří a nejen zabírá časoprostor. Nejde o to, že bychom nikde nebyli vítáni. I když i to se občas děje. Spíš mám na mysli situaci, kdy se personál nemůže dostat z jednoho konce místnosti na druhý kvůli trombu mediků. Kdy lékař zvolna sklouzává ze židle, neboť mu jeho svěřenci vyfuněli všechen kyslík... a jiné objektivní formy překážení.

Jo, nepřekážet by bylo hezké... nebo být naopak přímo hybatelem dění! Občas si na “lékařáku” říkám, jaké to bude, až tam bude moje křeslo, odkud každý den ráno vyrazím za pacienty, až bude na nástěnce pod jménem ošetřující lékař moje jméno, až si pořídím svůj první lékařský notes a budu si do něj psát poznámky...

A pak je tu samozřejmě ono přízemní hledisko, že za tento náš mnohahodinový pobyt v nemocnici bude vyplněn nějakou činností, za kterou budeme placeni. Ačkoliv jsou platy i mzdy lékařů velkým otazníkem i vykřičníkem dnešní doby, z pohledu studenta stále převyšují to, co zoufale posbírá na brigádách.

Víš ale, na co se těším asi nejvíce? Až přijdu za pacientem a budu mu mít, co nabídnout. Nebudu se jen ptát, hmatat, poslouchat a otravovat, ale skutečně budu moci něco aktivně udělat, abych dotyčnému pomohl. To bude přece skvělé, no ne! Občas zapomínáme, že tohle je vlastně cíl našeho studia, i když jsem s tou představou asi většina na fakultu nastupovala.

Trefa do černého. Jako středoškolští pološpunti jsme se to ještě nestyděli nazývat snem. Spoustu z nás to něco nahnalo na fakultu, nebo se aspoň vmáčklo mezi prozaičtější důvody. Malé, nadšené, altruistické a kouzelně pitomé jadérko. Pravda, po letech je pohřbené dosti hluboko, v haldě popela a počmárané klikyhákama z indexu. Ale ať už je obalené reálnými obavami, naivními představami či naopak, přece jen se s ním šine životem o něco líp. Byla by škoda ho udusit.

P. S. Neptejte se mě na skutečné jméno Medicínské novicky, protože jsem slíbil, že ho neprozradím

Ondřej Lukáč a Medicínská novicka

Zdroj obrázku: http://www.simpsoncrazy.com/content/pictures/homer/HomerSimpson16.gif