Medik obecný: Letní praxe
Léto bývá období, kdy medici nejsou zavření na přednáškách... aby mohli být zavření v nemocnici a plnit si tam letní praxi. Samozřejmě záleží, jakou nemocnici potažmo oddělení si vyberete, ale nemůžu se zbavit dojmu, že velmi často si medik vyzkouší hlavně stát a přihlížet. Ne, že by to bylo k zahození, pokud máte před sebou skutečného mistra lékaře, ale i tak si myslím, že letní praxe by měla být hlavně o... no o praxi. Ať už je však praxe skvělá nebo nudná, ať už máte okolo sebe milé nebo přísné lékaře, tak se většinou taky sem tam nachomýtnete k nějaké té komické události. Alespoň mně se to stává často... Buď jak buď, tady máte na zpříjemnění letních měsíců (ideálně trávených někde na dovolené) pět historek, které jsem na různých praxích prožil já:
Jsem zrovna s paní doktorkou na noční pohotovosti a záchranka nám přiveze v doprovodu maminky malou holčičku - asi osm let - s náhlou bolestí v krajině levého podbříšku. Přiznám se, že v tu chvíli mě vůbec nenapadlo, na co bych měl pomyslet a napjatě jsem tedy čekal, jak si s nastalou situací paní doktorka poradí. Paní doktorka se hned jala poptávat, kde to přesně bolí a co to udělá, když paní doktorka zatlačí. “Pani doktorko... já vám musí něco říct,” pošeptala holčička. “Tak povídej.” “Já jsem si prdla a ono už je to dobrý, ale maminka už mezitím zavolala záchranku, tak jsem se bála něco říct.” Všem se nám ohromně oddychlo a nejvíce určitě mamince, i když bylo vidět, že by se v tu chvíli asi nejradši na místě propadla.
Na pediatrii zůstaneme i teď. Zpestřením každé praxe je velká vizita. Záleží samozřejmě, jak je organizována - někdy si jde udělat velmi dobrý obrázek o pacientovi: o tom proč vyhledal lékařskou pomoc a co vše zatím prodělal, jindy jen příslušný doktor něco špitne primáři do ouška a jde se dál. Pacient většinou pouze trpělivě mlčí a přijímá roli exponátu, ale někteří rádi využijí příležitost a začnou se starších lékařů na ledacos vyptávat. Stejně tak činila jedna maminka na dětském lůžkovém, kde jsem akorát trávil svojí praxi. Byl to takový malebný výjev - tatínek držel v náručí malou dcerku a maminka zatím švitořila s panem primářem. Proud otázek ovšem neustával, a tak musel pan primář maminku přerušit s tím, že se za ní po skončení vizity ještě vrátí a vše v klidu proberou. “Dobře, pane primáři. Já jsem si jen chtěla užít, že tu mám konečně pořádného chlapa - jen se podívejte na toho mého. Toho jsem tenkrát vyhrala v tombole jako cenu útěchy.” Houfu doktorek vydrželo soucitné mlčení jen než zaklaply dveře od pokoje, pak se rozesmály na celé kolo.
Teď se přesuneme na opačný konec věkové škály. Do ordinace přišla starší drobná paní - mohlo jí být asi osmdesát let - posadila se do židle naproti paní doktorce a po úvodních formalitách nás seznámila se svými obtížemi: “Já jsem měla v neděli celé odpoledne a večer průjem.” “A copak jste jedla.” “Chlebíčky.” “No jo, tak to je jasný. Co vás to napadlo dávat si chlebíčky! A byly s bramborovým salátem nebo majonézou, co?!” “Ale já jím chlebíčky každý den, z těch to určitě nebude. Spíš jestli to nebude z těch léků, co beru.” Paní vytáhla několik medikamentů - vesměs různé vitamínové doplňky. “Z toho to, paní, určitě nemáte.” “A pak jsem ještě začala pít tohle.” A vytáhla několik obrovských plechovek silného energetického nápoje. “Tohle pijete!?” “No, začala jsem v neděli. Oni na plechovce totiž píšou, že to podporuje myšlení.”
Většinou platí, že na praxích se vám věnuji spíše mladší lékaři. Z vlastní zkušenosti musím říct, že ti opravdu čerství doktoři většinou neradi nechávají mediky ve štichu a vyšetří si pro ně alespoň chvilku času. O to více však příjemně překvapí, když se vám vydatně věnuje i zkušený lékař a já a moji kolegové jsme tohle štěstí měli na jednom z motolských lůžkových oddělení, kdy s námi dělal vizity a služby v ambulanci pan docent Chlumský. Já mám pana docenta velmi rád jako přednášejícího i díky jeho nezaměnitelnému suchému humoru. Když ho tedy jednou naháněla jedna sestřička, jestli může na chvíli rušit odvětil: “Ne... tedy mám na mysli, že vy nikdy nerušíte. Povídejte.” Pernější chvilku přichystal jiné sestřičce, která byla na oddělení nová a teprve se rozkoukávala, kde co je. Dokonce i mě se vyptávala, co se na oddělení užívá za desinfekci (to se zeptala skutečně toho pravého). Jednou pak takhle přišla na lékařský pokoj se zprávou a zeptala se: “Není tu nějaký doktor Chlumský.” Pan docent seděl přímo naproti ní a jen ucedil: “Ten už tady delší dobu nepracuje.” Sestřička úplně zbledla. “Ale, ale... já... totiž.. co mám teď dělat?” “Já si jen dělal legraci, to jsem já.” Uklidnil jí pan docent s ledově klidnou tváří ale rošťáckými ohníčky v očích.
Na závěr mi dovolte jedno přiznání: na většině letních praxí jsem se pral s pacienty. Mám tím na mysli, že jsem se aktivně účastnil hromadné pacifikace velmi neklidného pacienta. Na jednu stranu je to samozřejmě nepříjemná činnost, na tu druhou - a buďmě upřímní - je to jeden z mála okamžiků, kdy jsou všichni rádi, že tam jste a vaše přítomnost má skutečně pozitivní vliv na chod oddělení. Budeme-li konkrétnější, tak se mi toto přihodilo třikrát a nejbarvitější byl hned ten první zážitek. Sloužil jsem na JIPce, která sestávala ze tří relativně samostatných lůžkových jednotek, kde však personál do jisté míry koloval dle potřeby. Zrovna jsem byl na prostřední z těchto stanic sám s jednou sestřičkou, když se pan Novák, muž ve středních letech, najednou rozběsnil, i když den předtím byl velmi příjemný a spolupracující. Serval ze sebe dráty od EKG a jal se jimi šlehat okolo sebe řvouc: “FALEŠNÁ NEMOCNICE!!! FALEŠNÍ DOKTOŘI!!!” (všichni spolužáci, kterým jsem tuhle příhodu vyprávěl si rýpli, že tím měl určitě na mysli moji maličkost) Se sestřičkou jsme k němu přistoupili a snažili se ho uklidnit, ale byl skutečně bojovně naladěn: “BOJÍTE SE, CO?!!! BOJÍTE SE!!!” Jelikož jsme se skutečně necítili na to, že bychom ho ve dvou zvládli, tak jsem byl poslán pro posily na vedlejší lůžkovou jednotku. “Půjdeme nám prosím pomoct.? Pan Novák se s námi chce prát.” Hned se všichni vyřítili a v dostatečné přesile jsme vzpuzejícího se pana Nováka přitlačili k lůžku, zatímco mu jeho doktorka nabrala do stříkačky něco na uklidněnou. Jiná doktorka, co držela levou ruku (já byl u levé nohy) se snažila odlehčit situaci tím, že se zeptala: “Pane Nováku, vy jste ale silák! Čímpak se živíte? Nejste náhodou zápasník?” Panu Novákovi do řeči příliš nebylo, a tak ho zastoupil doktor u pravé ruky: “To byste chtěla vědět, co paninko?” Pan Novák nakonec dostal něco na uklidnění a posléze se skutečně zklidnil. K nám se mezítím přidal pan primář: “Co tady blbnete.” “Pána popadl amok, serval si dráty a málem na sebe shodil monitor,” shrnula briskně situaci sestřička. “To jste ho měli nechat, aspoň bychom dostali nový.”
Děkuji moc všem čtenářům v uplynulém školním roce. Přeji klidně prožité léto a v příštím školním roce se budu opět hlásit.
Ondřej Lukáč