Medik obecný: Co mě naučila medicína
Loni jsem se rozepsal o všech možných zlozvycích a neřestech, jež ve mně při studiu medicíny vypluly na povrch. Letos bych se ovšem chtěl za studiem medicíny ohlédnout s úsměvem ve tváři a vypočítat ty mnohé věci, jež jsem se naopak naučil - chtěl bych se věnovat zejména těm drobným poznatkům a dovednostem, co nenajdete v učebnici, ani na přednášce, ale jen tak mimochodem se na vás za těch šest let nalepí, jak si to razíte skrz ročníky lékařské fakulty.
Zabírat co nejméně prostoru
Jakmile se vzdálíte přednáškovým sálům a pustíte se do rozsáhlých nemocničních prostor, tak zjistíte, že chodby naší gargantuovské fakultní nemocnice jsou jistě dlouhé a spletité, ale zároveň úzké a vy jste širocí a neohrabaní. Žádný embolus nedovede tak ucpat cévu jako se to povede kroužku mediků, jenž hledá seminární místnost a teď tápe z patra do patra a z uzlu do uzlu. Při čekání na klinice pak naše houfy brání ve volném procházení. Co teprve, když se kroužek vypraví přímo do nějakého pokoje - to se pak nemocní nestačí divit, jaký to nekonečný řetězec postav v šedých pláštích s ISICy se to na ně vyvalí ze dveří. Zkrátka, i kdyby na vás byli všichni na oddělení sebemilejší, tak se nezbavíte pocitu, že překažíte. To ovšem vede k dynamickému rozvoji na jehož konci stojí medik v posledním ročníku - jenž se umí přitlačit ke zdi, splynout s okolím a jeho schopnost měnit polohu na chodbě dle rotace personálu si nezadá s akrobatickými kousky Jackieho Chana či Bustera Keana.
Stát a zírat
Když už dosáhnete oné jogínské nirvány, že příliš nepřekážíte, tak povyrostou vaše ambice a začnete si si dělat zálusk taky něco vidět - RTG na počítači lékaře, pacienta se zajímavým nálezem nebo drobné obrysy poškozeného orgánu v břišní dutině při operaci, o nichž vám pracující chirurg tak nadšeně a barvitě vypráví. Je tedy potřeba stát dlouho, na špičkách a ideálně ještě příliš nezaclánět dalším kolegům z kruhu. Já si tak za ta léta po četných zavrávoránch a pádech osvojil jistou baletní figuru, za niž by se nemusel stydět ani Baryšnikov v časech své největší slávy.
Rozeznat profesory Pafka a Pirka
Přiznám se bez mučení, že rozeznat tyto dva slovutné profesory byl pro mě na gymnáziu vždy neřešitelný oříšek. Vždycky jsem jen tak nějak tušil, že jeden z nich nosí motýlka a ten druhý ho nenosí. Pak nastoupíte na medicínu a za prvé okrajově proniknete do toho, čím se tito vážení pánové zabývají a za druhé získate trochu přehled o různých zdravotnických zařízeních, v nichž pracují. Zvlášť pokud jmenovitě pana profesora Pafka potkáte i v jídelně nebo dokonce se dočkáte té cti, že se můžete společně převlíkat do operačního (snad nikdy jsem tak mocně nezatahoval břicho). Nejde ale jen o tyto pány. V průběhu studia potkáte spoustu inspirativních lidí - některé profláklé z medií, jiné ukryté před zraky laika ale o nic méně obdivuhodné. Je to v první řadě samozřejmě trumf, s nímž se pak můžete vytasit u rodinného oběda, čímž se dá alespoň částečně napravit reputaci u babičky poškozenou po tom, co jste jí nebyli schopni předepsat požadované léky, ba dokonce ani vyoperovat žlučník, jak by se na jelimana, což už na té fakultě straší pět let, slušelo.
Poznat, kdo co ve zdravotnictví dělá
Je to přeci jasné, ne? Patolog se celý den se sendvičem v ruce rýpe v mrtvole. Operuje každý lékař, kromě těch co na to nemají odvahu nebo co zrovna prohánějí sestřičky. Kdo už má nemocnice dost, ten vyrazí do Beskyd dělat obvodního lékaře. Vzorky a rentgeny si pořizují a vyhodnocují ošetřující lékaři sami, pokud už to za ně nedělá rovnou automaticky počítač. Seriály si na nás holt vybraly tvrdou daň a člověk, co nemá vazby na lékařské prostředí, tak občas trochu tápe, kdo se čím přesně zabývá. Potom postupujete jednotlivými ročníky a poznáváte jednotlivá lidská kolečka v té obří mašinéri a zjistíte, že nad každým pacientem stráví notnou dávku času mnoho lékařů i dalších zdravotnických pracovníků a že skutečně nejde o houseovskou “one man show”, ale o týmovou práci od začátku do konce.
Vyslovovat cizí slova
Kyselina deoxyribonukleová. Kdysi jsem četl jednu knihu, kde byla kapitola o Georgu Mendelovi a jako taková perlička tam byla zmínka, čeho je zkratka DNA. Tehdy mi přišlo jako úplné sci-fi, že by někdo to uměl zpaměti říct. Z podobného ranku je vtip o farmaceutovi, jenž přijde do lékárny a požaduje kyselinu acetylsalicylovou, protože si nemůže vzpomenout na výraz aspirin. Jdete na medicínu a tak nějak tušíte, že těmhle výrazům neuniknete. Pak si přečtete první kapitolu histologie a dojdete k závěru, že kyselina deoxyribonukleová je vlastně docela fajn zapomatovatelný jednoduchý výraz. Podobně na farmakologii se na vás bude kyselina acetylsalicylová či ASA povzbudivě zubit jako starý známý v tom hloučkou podivných výrazů, jež nedavají sebemenší smysl a jež se často jen velmi vzdáleně podobají těm nápisům na krabičkách, které vám při každé návštěvě už roky tak hrdě ukazují starší příbuzní.
Neplést si pojmy s dojmy
Když už jsme u těch hrátek se slovy... Je strašná spousta pojmů, které laická veřejnost (včetně takových sofistikovaných a distinguovaných znalců jako jsou diskutéři na internetu) s gustem a většinou naprosto špatně používá: chřipka, rakovina, “dobrý” a “zlý” cholesterol, deprese, migréna... takhle by se dalo pokračovat dlouho a každý obor by si určitě našel to své bolavé místečko. Samotnému mi je občas stydno, když si vzpomenu, jak jsem se sám v těchto termínech ještě poměrně nedávno (ne)orientoval. Problémem zůstává, že jak postupujem ročníky, tak se nám odborný jazyk polehoučku dostává do krve možná až moc a občas tak zapomínáme, že pacienti si občas pod nimi představí něco úplně jiného. Jsem tak velmi vděčný svému bratrovi, kterými mě dotazy jako “Hele, ve vajčkách je beztak jen zdravý cholesterol, ne?” vždycky spolehlivě vrátí na zem.
Pít kafe
Protože každý medik přece do sebe za den vpraví přinejmenším tuplák kávy černé jako vaše svědomí večer před zkouškou, nebo snad ne? No... Já pořád odolávám... Ať žije kakao!
Ondřej Lukáč
Zdroj obrázku: https://imgflip.com/memegenerator/92587684/Smart-Eddie-Murphy