Hlavní » Blogy » Každopádně: Klub rváčů

Každopádně: Klub rváčů

Nespíme, nejíme, ráno lejeme kávu přímo do temnoty pod očima v bláhové naději, že nás spasí. Medici. Komárkova armáda mrtvých, proti skutečně mrtvým, proti sobě.

 

Další tělo na pitevním stole bude určitě to moje.

 

První tři týdny medicíny byly těžší, než má olověná víčka. Jsme ve válce, v přední linii, kolem nás se hroutí iluze a vůle pod těžkou palbou z anatomických bajonetů. Nechat se roztrhat na kousíčky dřív, než se podívám na prvního pacienta, jsem rozhodně neměla v plánu. Nemyslela jsem, že se mě to bude týkat, mám přeci jasno, tohle jsem si vybrala, ale…vážně chci být doktor? (Vážně se na to ptám??) Vždyť mě to zabije.

Jsem Tyler Durden, s hořícím polibkem reality na kůži.

Tři týdny trvalo, než mi to došlo. Než jsem vykoukla ze své otupělé bubliny jako Kachlík předvádějící kýlu a zjistila jsem, že venku stále svítí slunce, pivo teče a lidi jsou kouzelný. Je až příliš snadné myslet si, že mě fackují slova na stránkách. Abych nemusela vidět, že se sama držím v šachu, přišpendlená ke knihám, dusím se vlastním strachem. A že to tak nemusí být. Bylo nutné pochybovat, bylo nutné se zničit, abych se ze svého popela znovu poskládala a byla si jistá, tentokrát opravdu jistá, že tohle je moje štěstí a nechci se ho vzdávat. Půjde to. Plavu.

 

Jestli to není jen poslední křeč, čeká mě krásné bytí.

autor: Magdalena Lisá
fotografie: Anna Garnolová