Cesta do hlubin prvácké duše

Je tomu teprve dva týdny, co začal nový akademický rok, a s tím pro některé z nás začátek naší vysokoškolské cesty. Dva týdny je pouze zlomek času v porovnání s délkou lidského života, mnozí by tudíž mohli namítnout, že nemá smysl se zaobírat tím, co prožívají prváci, když vlastně za těch 14 dní nemohli „nic“ prožít.

Ale neexistuje den, ve kterém byste „nic neprožili“, když jste na medicíně. Navíc když jste přemotivovaný, vyjukaný prvák. A když, jak bylo v Dobronicích řečeno, je ten první měsíc nejtěžší. Teda, aspoň pro některé z nás (ano, hlásím se, jsem to já). Jenže vím moc dobře, že je nás víc, ačkoliv si to nechceme připustit. Právě proto jsem se rozhodla sepsat svoje myšlenky na papír, pevně doufajíc, že někomu tím vykouzlím úsměv po slzách, které uronil, zatímco se marně snažil zapamatovat si sulci tendinum musculorum extensorum.

Na mé střední škole byla úroveň všech přírodovědných předmětů (snad kromě biologie) na bodu mrazu. Chodila jsem tři roky na doučování z chemie, jinak bych neměla šanci z ní odmaturovat, natož se dostat na jakoukoliv lékařskou fakultu. Fyziku jsem se sama učila od letních prázdnin před maturitním ročníkem, i během něho, jinak bych dopadla stejně podobně jako s chemií. Na biologii jsme naprosto vynechali genetiku a nervovou soustavu, tudíž následovalo samostudium z učebnic od pana doktora Kočárka.

Jaká asi pro mě musela být první hodina anatomie, zatímco někteří mojí spolužáci uměli latinské názvy kostí už ze střední školy? Asi taková, jaká byla přednáška z biofyziky, kde při otázce: „Kdo jste slyšel na střední škole o integrálech?“, zvedla ruku téměř celá velká posluchárna, zatímco já zaraženě seděla na židli, přemítajíc nad tím, jak se počítá kvadratická rovnice.

U někoho první slzy ještě nepřišly, u někoho ani nikdy nepřijdou, někdo ronil slzy už první týden a někdo (ano, hlásím se, jsem to já) brečel druhý týden po cvikách z anatomie, kde mu po cvičném zkoušení lektor řekl, že by to nebylo ani za C, ačkoliv sám „ronič slz“ proseděl nad anatomií snad 4 hodiny denně za uplynulé dva týdny.

Je osm hodin večer a já sedím na posteli, vedle sebe skripta z histologie, a místo toho, abych zkoumala, proč jsou membrány maternálního původu, píšu článek pro všechny slzo-ronící spolubojovníky. Nejste v tom sami, už jenom proto, že jste na Dvojce, tady jsme v tom všichni společně. Máte na to, pokud víte, že tohle je to, co chcete dělat, dokážete to. Tohle mě naučily minulé dva týdny.

Zlomek času, hm? Jak pro koho. Čas pomalu utíká člověku, který tvrdě bojuje. Ale nepřestávejte bojovat. A nemyslím se školou, ale sami se sebou. Protože to, co nám říká, že na to nemáme, jsme jenom my sami.

Medi-chouette

(zdroj obrázku: https://drawingacademy.com/drawing-lessons/shoulder-and-arm)